O 28. říjnu, Číně, Tchaj-wanu, letadlech a mých obavách

•  Už když jsem se seznámil s časovým programem návštěvy Miloše Zemana v Číně, byl jsem udiven. Termín 24-27/10 znamená, že se prezident bude vracet „na poslední chvíli“ - a pokud nastane jakákoliv komplikace, nestihne na státní svátek 28. října přiletět včas.

Je takovéto plánování „na hraně“ rozumně a zodpovědné? Tato záležitost mě trápila po celou dobu pobytu hlavy státu v zemi, kterou nazývám kontinentální Čínou (proč, o tom níže).

Jistě, mezi Prahou a Pekingem je časový rozdíl SEČ + 7 hod., ale přesto: vzdušná vzdálenost mezi oběma metropolemi je kolem 7 a půl tisíce kilometrů (co server, to jiný údaj), a protože vládní Airbus A319 má dolet nějakých 6850 kilometrů, je nutné zakalkulovat mezipřistání pro doplnění paliva. Tím se celková doba letu protáhne se vším všudy na asi půl dne (12 hodin).

Moji starost o prezidentův návrat zvýšil pohled do jeho pekingského programu. Aj ta krajta: poslední akcí je sedmadvacátého v 18:40 místního času (11:40 SEČ) státní večeře. I kdyby trvala pouze do 21:00 pekingského (14:00 pražského) času a prezidentovo letadlo se za další dvě hodiny (23:00/16:00) vzneslo, na Ruzyni by přistálo osmadvacátého ve 4 hodiny ráno (našeho času).

To je ale pouhá terorie, neboť skutečné údaje k dispozici nemám. Možná bylo všechno docela jinak: prezident mohl odletět z Číny dřív, ale také později. A stát se mohlo cokoliv.

Jako před deseti lety v pražském hotelu Pyramida. Konala se ochutnávka vín z ontarijského vinařství Pilliteri pěstujícího révu u Niagarských vodopádů, kterou spolupořádala kanadská ambasáda. Všichni už byli připraveni k zahájení akce – chyběla ale poslední, leč klíčová osoba, viceprezident firmy Charles Pilliteri. Po chvíli čekání zástupkyně velvyslanectví pravila: Můžeme začít, pan viceprezident se zatoulal kdesi mezi Itálií a Budapeští. Je škoda, že nedorazí, ale důležité je, že dorazilo jeho víno.

Zasmáli jsme se tomu a pustili se do degustace.

Nejsem si ovšem jist, zda by pouhé pousmání vyřešilo případnou nepřítomnost pana prezidenta v Praze při jmenování generálů (plánováno dle hradního webu na 12:15 SEČ), potažmo při udělování státních vyznamenání (15:00 a 20:00 SEČ). A vlastně nejen jeho, chyběly by i další nepostradatelné osoby z jeho doprovodu včetně ctihodného pana kancléře a tiskového mluvčího s tak podmanivým hlasem, až člověku běhá mráz po zádech.

Málo platné, každá akce navíc, třeba právě mezipřistání a doplňování paliva, představuje potenciální riziko jakýchkoli komplikací. Proto mi spadl kámen ze srdce, když jsem se dnes ráno dozvěděl, že pan prezident se vydal k domovu soukromým letadlem finanční a investiční skupiny J&T a PPF. Málo platné, tak to v kapitalismu chodí, že byznysmen má výkonnější letadlo než hlava státu. I když … je obtížné si představit, že by prezident USA při návratu z Pekingu do Washingtonu DC nastoupil místo do Air Force 1 do rychlejšího tryskáče jakéhokoli miliardáře. Ale nejsme v Americe, že?

Inu, jiný kraj – znáte to. Kellnerův Boeing 737 ve verzi 300 Bussines Jet má dolet nějakých 11 tisíc kilometrů, tak račte nastoupit, pane prezidente. Nabízíme „zásadní úsporu času“ (jak napsal tiskový mluvčí Jiří Ovčáček na hradním webu), a to o celé dvě hodiny. Takovou nabídku nelze přece odmítnout, zejména, máme-li ve vedení státu tak geniální plánovače.

Jistě: návštěva kontinentální Číny se připravovala dlouho dopředu a je výsledkem oboustranného kompromisu. Nicméně česká strana musela vědět, že po dvacátém sedmém říjnu je v kalendáři říjen dvacátý osmý.

A teď trochu vážněji. V Číně mi udělal pan prezident čáru přes rozpočet. Nechci psát o Tibetu, na něj je v této zemi expertů víc než Němců na mnichovském Oktoberfestu; psát budu o Tchaj-wanu neboli Čínské republice (ROC).

Miloš Zeman svým hostitelům řekl, že Česká republika neuznává nezávislost Tchaj-wanu a považuje jej za integrální součást Číny. Formálně má pravdu, fakticky nikoli. Existují občané České republiky, a jedním z nich je i autor těchto řádků, kteří respektují danou realitu a uznávají dva čínské státy – podobně jako uznávají existenci dvou korejských států a za studené války uznávali existenci dvou německých států.

Chování většiny mezinárodního společenství vůči ROC není fér. Proč nemáme problém s existencí (co se týká mezinárodního uznání) jedné z nejhorších diktatur na této planetě (KLDR) a k demokratické ROC se stavíme zády? Jenom proto, že kontinentální Čína je velmoc? Proto můžeme slabšího v čínsko-čínském sporu nechat na holičkách, hodit přes palubu?

Proč nepovažujeme totalitní Severní Koreu za intergrální součást demokratické (jižní) Korejské republiky? Protože by to neodpovídalo realitě? A neodpovídá realitě existence dvou čínských států – dle modelu dvě země, dva systémy?

Stydím se v této věci za Západ. Rozumově lze pochopit, že místo malé ROC získala v Radě bezpečnosti OSN pozici stálého člena velká ČLR. Ovšem za cenu příkoří vůči ROC: ta byla vyloučena nejen z Rady bezpečnosti, ale také ze samotné OSN. To byl věru hanebně vyjednaný „kompromis“ s čínskými komunisty v čele s Mao Ce-tungem. Osobně z toho vyvozuji, že neblahá éra tzv. politické korektnosti se začala rodit právě tehdy, v roce 1971, po diplomatickém vítězství komunistické ČLR nad tehdy autoritativní (a dnes plně demokratickou) ROC ve Spojených národech.

Marně se snaží demokratická ROC o členství v OSN. Opakovaně a bezvýsledně. Marně poukazuje na to, že nikdy nebyla pod jurisdikcí ČLR, marně argumentuje realitou: chce-li cizinec navštívit Tchaj-wan, nežádá o vízum orgány ČLR. A tak podobně. Většina mezinárodního společenství je neoblomná a v praxi nám ukazuje, jak funguje svět i v jednadvacátém století: zbaběle preferujeme silnějšího a díky této zbabělosti křiklavě ubližujeme slabšímu.

Mé řešení: uznat realitu dvou Čín se vším všudy, včetně vzájemného uznání ČLR a ROC, přijmout ROC do OSN jako zástupce „tchaj-wanského“ lidu a pokud někdy obě Číny sjednotit, tak toliko na demokratickém základě, tedy až po pádu komunismu v kontinetální Číně.

Jsem tedy v této věci s názorem prezidenta a vlády své země v rozporu. Uznávám dva čínské státy: kontinentální Čínu (ČLR) a ostrovní Čínu (ROC). Jsem přesvědčen, že tak je to správné, férové a odpovídající zdravému rozumu i politicko-zeměpisné realitě. Není to ovšem politicky korektní.

O to víc si cením států, které našly odvahu a udržují s ROC normální diplomatické styky. Není jich mnoho, většinou jsou malé a v očích cyniků mocensky bezvýznamné, např. v Evropě pouze Vatikán a v Jižní Americe Paraguay. V této záležitostí mají v mých očích velké morální plus.

Závěrem ke státnímu svátku. Nebýt 28. října 1918 a vzniku ČSR, nebyl bych tu a nepsal tento článek. Jak jsem již několikrát uvedl, z otcovy strany pocházím z evangelické exilové rodiny, která odešla z katolické rakouské monarchie a žila v protestantském Slezku a později se přestěhovala do Polska. Nebýt vzniku republiky, otec a jeho rodiče by se do českých zemí nevrátili, tatínek by si nevzal maminku pocházející z Vysočiny a já bych se nenarodil.

Díky existenci ČSR vděčím i existenci své vlastní a svých sourozenců. I kdyby nic jiného, tak toto je důvod, proč 28. října pozvednout číši šampaňského. Právě se stalo.