Mé skotské drama

• Mám rád anglosaský svět. V mantinelech jeho protestantských principů jsem byl vychován. Když slyším ve filmu nebo seriálu z USA nebo UK písně z kostelního prostředí, říkám ženě: „Zapamatuj si tu skladbu. Až vysílání skončí, zahraju ti ji našich klávesách.“

Zpívali jsme stejné písně jako miliony protestantů v Americe a Británii, pouze s českými texty. Vnímám je jako poklad. Dědictví protestantismu (v širším slova smyslu zahrnujícím i evangelikální křesťanství) dané tomuto světu. Něco jako vklad Beatles do pokladnice moderní pop music (opět v širším významu tohoto pojmu).

Proto mě zajímá, jak si vedou přední země anglosaského společentví. Přeji si, aby byly silné – jejich drobení považuji za zbytečnou chybu. Proto jsem rád, že v US občanské válce zvítězila Unie a ne Konfederace. Proto jsem rád, že se v referendu neoddělil od Kanady frankofonní Québec. Vážím si Australanů a Novozéanďanů za to, že se drží britské koruny a děsí mě tamní republikánské tendence (zejména v Austrálii). Vím, že na mém názoru pranic nezáleží, přesto se s ním netajím: jsem si jist, že nynější podoba anglosaského světa je lepší než jakákoliv jiná. Proč měnit to, co je prověřeno desetiletími, ba staletími – a co relativně dobře funguje?

Pln očekávání i obav jsem dnes ráno vstal, před sedmou zapnul PC – a čekal va skotský verdikt. Beru tamní referendum velice vážně, protože v případě vítězství tábora YES by to znamenalo zásadní změnu v té časti Evropy, potažmo svobodného světa, kde žádné radikální změny nečekáme a za sebe a podobně smýšlející mohu říci, že ani nechceme. Jistě – vnitrobritské úpravy kompetencí mezi Westminsterem a Skotskem ano, ale to jsou prostě jen vnitrobritské úpravy, do kterých nám zase tak moc není. Stejně, jako nám nic není do toho, jak si manželé z blízkého příbuzenstva upraví fungování domácnosti. Jakmile se ale vážně mluví o rozvodu, obvykle nás to bez zájmu nenechá. O to víc by to mělo platit v politice, hrozí-li překreslení mapy západní Evropy (se vším, co s tím souvisí).

Ne, nebylo mi jedno, jak se Skotové rozhodnou. Už dříve jsem dal najevo, že jako přítel a zastánce silného Spojeného království v nynější podobě jsem nekompromisní odpůrce skotského odtržení.

S lehce bušícím srdcem jsem čekal těch několik sekund, než se rozzáří monitor, aby mi úlevou spadl kámen ze srdce. SCOTLAND VOTES NO, hlásal titulek na webové stránce BBC News (viz screenshot níže), která přinášela živě průběžné výsledky. SKOTSKO VOLÍ NE.

V sedm hodin středoevropského letního času je sečteno 29 z 32 okrsků. Výsledek je jednoznačný: 55,4 procent PROTI, 44,6 procent PRO samostatnost. Píšu tento článek v textovém editoru a občas prokliknu na web, aby zjistil, jak sčítání pokračuje.

V 7:15 známe výsledky z 31 okrsků. Na zachování Spojeného království se  nic nemůže změnit. Poměr sil je 55,42 ku 44,58%. Vlastně zbývá jediný okrsek, Highlands, Skotská vysočina. Ta ale se svými 199 778 zaregistrovanými voliči už  také nic zvrátit nemůže. Přesto (ne)trpělivě čekám, ať mám výsledek této historické události kompletní. Ano, za svůj život (za dva roky budu mít tolik křížků jako stupnice Fis dur) jsem už zažil několik dějinných přelomů včetně pádu železné opony a komunistického impéria nebo zázraku v podobě návštěvy Sadata v Jeruzalémě a následný egyptsko-izraelský mír či přistání prvního člověka na Měsíci – a odtržení Skotska by byl také takový, byť pro lidi mého smýšlení negativní milník.

Je osm a na Vysočině stále není sečteno. Čekat? Nečekat? Ne, nemá smysl nikomu nic vyčítat. Vždycky, jde-li o počet vyšší než1 musí být někdo poslední. I v plebiscitu. Jenomže čas běží a já mám i jiné povinnosti. Každá minuta se vleče jako lesní slimák.

Ve čtvrt na osm a pět minut pět aktualizuji web BBC – a stále nic. Nedá se nic dělat. Mizím do administrace svého blogu, abych na něj umístil tento příspěvek. S dovětkem: Skotové se rozhodli moudře, já jim k tomu blahopřeji a děkuji za hlas rozumu. Vždyť Spojené království je jejich právě tak jako Angličanů, Walesanů a Severoirů. Se vším, co k tomuto konstatování patří. Hlavu vzhůru, britští Skotové.