Elita národa

• Blog má tu výhodu, že může být více osobní. To, co bychom nenapsali do novinového článku nebo neřekli v rozhlasovém komentáři, můžeme zveřejnit na blogu.

Na Západě, tím myslím na Západě viděném z české kotliny, nikoli dejme tomu z Káhiry, působí tři Češi, které považuji za významné politologické osobnosti. Igor Lukeš (USA), Petr Robejšek a Jaroslav Šonka (oba SRN). Všichni tři vystupují v českých médiích, patrně více než ostatní, proto jsou tak známí – a patří k lidem, jejichž názor mě vždycky zajímal a které si vždycky rád poslechnu. Byť s nimi nemusím pokaždé a ve všem souhlasit, jejich stanovisko může být inspirací k tomu, abych precizoval své vlastní.

Nejsou samozřejmě jediní. Namátkou mě napadá Petr Brod, který kdysi působil v české redakci BBC, ale on a mnozí další jsou k vidění na obrazovce televize veřejné služby (ČT) ke skodě inteligentnější části jejích diváků nepoměrně méně.

Na všech těchto lidech, přestože je v jejich řeči někdy patrný roztomilý přízvuk, oceňuji to, jak dokáží formulovat své myšlenky. Vědí o čem mluví, má to hlavu a patu a nutí posluchače o daných tématech přemýšlet. Nezdráhám se říci: skutečná elita národa.

Igor Lukeš, profesor působící na Boston University, byl v pátek (29/8) večer hostem televizního Hyde Parku. Věnovat mu bezmála hodinovou pozornost rozhodně stálo za to. Byl to intelektuální koncert obsahující řadu zajímavých podnětů.

Jeden z jeho postřehů (intrepretuji volně): Když půjde český kadet studovat na West Point, bude jedním z nejlepších. Když půjde český IT expert pracovat do Silicon Valley, bude patřit k nejlepším. Zůstane-li jeden i druhý doma, stejný závěr není vůbec jistý. Čím to je? Odlišným politickým systémem, říká Igor Lukeš.

Už v minulosti jsem o tom hodně přemýšlel. (Proč je ta tetička, co přijela z Kanady, tak jiná?) Mám za to, že odlišnost spočívá ve funkčnosti systému. V Americe prostě kapitalismus normálně funguje. Navíc je tam jiná „společenská atmosféra“, jak to sám pro sebe nazývám. Ta lidem nedovolí dělat věci, které by se vymykaly tomu, co je považováno za správné.

Příklad. V Kanadě jsem nezaznamenal, že by se z normálního člověka po usednutí za volant automobilu stal cvok. Zakomplexovaný jedinec, který má potřebu něco si dokazovat, pro kterého jsou ostatní řidiči idioti, který považuje za vrchol kdoví čeho nerespektování dohodnutých pravidel, který musí za každou cenu závodit a zhusta ohrožovat životy ostatních (ten jeho mě nechává chladným – kdo chce kam … známe to přece). Zkrátka, drtivá většina Kanaďanů se na silnicích chovala tak, jak se chovat měla a kdyby někoho napadlo na dálnici Queen Elizabeth Way vedoucí z Toronta k Niagarským vodopádům předjíždět ostatní dvousetkilometrovou rychlostí, byl by považován za vyšinutého exota. Jsou prostě věci, které se nedělají – a když to drtivá většina respektuje, pak se v té zemi lépe žije.

Troufnu si tvrdit, že tamní odlišná společenská atmosféra má vliv i na české Romy. To, co tady si v zemi javorů nedovolí. Tedy doufám – a předpokládám, že záhy po příjezdu pochopí, „jaká bije“. Nejde jen o chování, ale také o vztah k práci.

Rozdíl mezi společenskou atmosférou v tuzemsku a v cizině mnohokrát ilustrovali lidé, kteří se vrátili z dovolené z horských oblastí Alp (například). Cestou vzhůru narazili u lidských obydlí na „samoobsluhu“ nabízející místní produkty, dejme tomu víno: na stole několik lahví s uvedenou cenou a vedle kasička na peníze – a nikde nikdo.

Normálně to funguje tak, že si vyberete zboží, do kasičky vhodíte příslušný obnos a jdete dál. Když to turisté po návratu z dovolené vyprávějí v hospodě piva, co k tomu Češi říkají? Že u nás by do minuty zmizela kasička i s vínem a do pěti minut stůl, na kterém to všechno stálo.

Takový je rozdíl mezi autentickým Západem a Západem „postvýchodním“. (Hovořím o principech, o ničem jiném, zejména ne o excesech jednotlivců.)

Z jiného soudku. Igor Lukeš v Hyde Parku připomněl svůj zásadně negativní postoj k invazi do Iráku v roce 2003. Říká (zjednodušeně), že dnes sklízí Amerika plody této války. Přestože s ním nesouhlasím, děkuji za tento názor, protože mě přimněl k tomu, abych se znovu nad touto záležitostí zamyslel.

Nejde mi primárně o „vývoz demokracie“ a už vůbec ne do arabského světa, ale o morální právo civilizovaného společenství eliminovat diktátora, který představuje regionální nebo globální hrozbu. Takovým diktátorem byl Hitler a snad všem na Západě bylo jasné, že německého vůdce je nutné porazit. Aniž bych chtěl srovnávat, v principu stejným diktátorem byl Saddám Husajn. Kromě jeho vnitropolitického chování uvedu dva argumenty na podporu svého antisaddámovského postoje: přepadení Kuvajtu a protizraelská raketová agrese během první války v Zálivu. Tak jako bylo Spojencům za druhé světové války zřejmé, že Hitler musí být zničen, bylo i mně jasné, že zničen musí být i Saddám. Chybou bylo nikoli to, že se tak stalo až v roce 2003, ale že se k tomu Západem vedená koalice neodhodlala už v rámci osvobozování Kuvajtu v roce 1991.

Dále se domnívám, že dávat vinu Američanům za sektářské násilí v Iráku dost dobře nelze. Za to si mohu Iráčané sami, protože jsou to oni, kdo páchá násilí na civilním obyvatelstvu: Iráčené vraždí Iráčany a jsou to oni, kdo za tyto krvavé činy nese odpovědnost. Nikdo jiný.

Američané a ostatní členové koalice svrhli diktátora a vytvořili pro Irák šanci nového začátku. Že ji Iráčané smysluplně nevyužili je především jejich problém. Je to podobné jako v Evropě po skončení války. Kdybychom přistoupili na argumentaci odpůrců druhé války v Zálivu, museli bychom dávat za vinu Američanům, že díky jejich podílu na svržení Hitlera bylo Československo uvrženo na čtyři desetiletí do totality. Kdyby se na likvidaci nacismu nepodíleli, komunisté by se k moci nedostali. Je to nesmyslná konstrukce – stejně jako ta, která hlásá, že Američané mohou za postsaddámovské násilí.

Můžeme jen spekulovat. Nejspíš by sektářské násilí v Iráku nenabylo tak děsivých rozměrů, kdyby Saddám zůstal u moci. Máme ale jistotu, že by nezpůsobil ještě něco hrošího? Stejně tak u nás: kdyby Hitler nepadl, byli bychom ušetřeni komunistické totality. A jaká by byla alternativa? V mnoha ohledech ještě horší totalita nacistická.

Řečeno částečně „po klausovsku“: ještě více když už ne Lukešů, Robejšků a Šonků, tak Lukeše, Robejška a Šonky v televizi veřejné služby. Donutí diváky nebýt pouhými pasivními konzumenty pseudosenzací, kterými je krmí komerční stanice, ale přiměje je k zamyšlení. Tak jako mě při sledování Hyde Parku s Igorem Lukešem. Díky za to.