Slovo ke Stanislavu Grossovi

• Jeden z diskutujících pod článkem Petra Závladského „Křišťálově čistý Standa“ (blog iDNES, 28/4) napsal: „Celej život budu svině, pak řeknu Pardon, pomodlím se a bude odpuštěno ?“

Odpověď zní: Nikoli. Bible ve své novozákonní části přináší příběh o Zacheovi. Kdo to byl? Vrchní výběrčí daní v Jerichu, muž bohatý – a nikoli poctivý. Hrubě neoblíbený. Když Ježíš Kristus, stejný Kristus, k němuž se dnes hlásí expremiér Stanislav Gross, procházel městem, Zacheus se s ním za zvláštních okolností setkal. Toužil ho spatřit a to se mu vrchovatě splnilo: Ježíš byl hostem v jeho domě.

Ne každý s tím byl srozuměn. Evangelista Lukáš, který tento příběh zaznamenal, píše: „A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.“

Nic nového, tehdy jako dnes. Kristus u Zachea? Kristus v životě Stanislava Grosse? Mnohým kolem nás se to ani trochu nelíbí.

Kdyby byl Kristus u Zachea pohoštěn, odešel a hostitel se vrátil ke starým praktikám, měli by pravdu ti, kdo byli pohoršeni. K čemu by takové setkání bylo?

Zacheus však všem pochybovačům o smysluplnosti Krisovy návštěvy v jeho domě vyrazil trumfy z ruky. Slibem.

„Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.“

A co na to Ježíš? Že si neměl nic nechat a dát všechno „na charitu“? Nikoli: „Dnes dostalo se spasení domu tomuto.“

Na otázku diskutujícího z úvodu článku můžeme tedy odpovědět: podle biblického učení nestačí „říci pardon, pomodlit se a je odpuštěno“. Přijmout Krista znamená změnit svůj život a své chování – podobně, jak to udělal Zacheus. To je skutečné křesťanství.

Jak si máme vysvětlit Grossovo sdělení, že „přijal Krista“? Že se stal praktikujícím křesťanem? Přesně to totiž toto slovní spojení znamená. A můžeme mu to věřit?

Odpovím otázkami: Proč by ve vztahu ke své osobě použil takovéhoto „odborného“ (duchovního) označení, kdyby k onomu „přijetí Krista“ v jeho případě nedošlo? Jaký by to mělo smysl? Věděl by vůbec, co to znamená? A kdyby o tom pouze slyšel nebo četl, proč by tvrdil, že se to týká i jeho, kdyby to nebyla pravda? Nota bene ve většinově ateistické společnosti, která se k něčemu podobnému staví nanejvýš rezerovaně, podezíravě, případně s pohrdáním? Není to  tak, že přihlášením se ke Kristu člověk spíše ztrácí než získává kladné body na konto vlastní popularity?

Nevím, jestli Gross říká pravdu, znám jeho vyjádření pouze z médií, ale nikdy bych si netroufl zpochybňovat jeho osobní svědectví.

Není totiž první, ani poslední, jehož život se po „přijetí Krista“ radikálně změnil. Vzpomeňme historicky nejstarší a nejznámější případ: proměnu Saula, pronásledovatele křesťanů v I. století n. l., v apoštola Pavla, jednu z klíčových postav prvotní křesťanské církve.

Sám jsem během života potkal řadu lidí, kterým křesťanství radikálně změnilo život. Měli nakročeno k úspěšné kariéře včetně politické (i za minulého režimu), nebo byli stejnými hříšníky jako Zacheus – a pak došlo k obratu o 180 stupňů. Vlastně je na tom založeno celé biblické křesťanství (viz Ježíšův pokyn ženě obviněné z mimomanželského pohlavního styku: Jdi a nehřeš více.). V těch křesťanských církvích, které se důsledně řídí biblickým učením, tomu není tak, že člověk někomu ublíží, jde se vyzpovídat, oddrmolí desetkrát otčenáš – a je z toho venku. Opravdové pokání znamená, že provinilec, je-li to technicky možné, vyhledá člověka, kterému ublížil a osobně se mu omluví – požádá o odpuštění. (Nemluvíme tu o trestných činech, aby nedošlo k nedorozumění.)

Je věcí Stanislava Grosse, jak se s touto stránkou křesťanství, pakliže se ke křesťanství veřejně přihlásil, tak říkajíc individuálně vyrovná. Protože ale omluva zazněla také ve směru k veřejnosti, nabyl jsem dojmu, že to se změnou ve svém životě myslí vážně (v jeho případě se vyhýbám slovu upřímně – ze známých důvodů).

Že člověk může prodělat zásadní myšlenkový obrat, dokládá jeden z autorů na blogu iDNES – Lukáš Lhoťan. Kdysi český muslim zastávající antiizraelské postoje, kterému bylo dáno prozřít a stát se křesťanem. Jako takový změnil i svůj postoj k Izraeli. Nabízí se otázka: jak se vyrovnat s jeho tehdejšími a dnešními postoji, mezi nimiž je propastný rozdíl?

Tentokrát opravdu upřímně: není to vůbec snadné. Patřím k těm, kdo měl s tehdejšími Lhoťanovými názory na Izrael velký problém. Když jsem pak zjistil, že přešel na „naši“ stranu, objevila se přirozená reakce: já jsem se přece nemusel stát muslimem a pak exmuslimem, abych byl přítelem Izraele. Ano, byl jsem takovéto prazvláštní cesty života ušetřen. Na druhou stranu ale: má mít Lukáš Lhoťan doživotní cejch kvůli svému dočasnému příklonu k učení koránu?

Věříte, že názorová proměna Lukáše Lhoťana je opravdová? Proč by podobnou proměnou nemohl projít kdokoli jiný – třeba Stanislav Gross?