Kacířská otázka: K čemu ji vlastně má?

• Obecně platí, že to každá ví. Jenomže tato vědomost či samotná její existence je jedna věc a praktické použití druhá.

Řeč je (pánové) o zemích a jejich armádách. K čemu jsou vlastně dobré? Zbytečná otázka: to je snad jasné.

Opravdu?

V posledních dnech jsme od vysokých důstojníků ukrajinské armády slyšeli, možná jinými slovy, že bojovat se nebude. Myšleno o Krym. Ale co když Rusové nezůstanou jen u poloostrova a budou „demontovat“ územní celistvost Ukrajiny i jinde na jejím teritoriu. Podle některých informací se tak už děje.

A z Kyjeva stále slyšíme, že bojovat se nebude.

Ne, nevolám po válce. Jen se ptám po smyslu existence ZSU - ukrajinské  armády.

Protože kdy jindy než za situace, kdy je ohrožena suverenita a územní integrita nezávislého a mezinárodně uznaného státu se smluvně garantovanými hranicemi, má nastoupit armáda, aby tuto suverenitu a územní integritu chránila? Pokud to z nějakého důvodu není možné, pak se logicky nabízí otázka, k čemu Ukrajina ozbrojené síly vlastně má?

Rusko se snaží, byť farizejsky rafinovaně, ale přesto zcela zjevně, získat Krym. Ani zjevný akt agrese nepřiměl ukrajinské vedení, aby se bránilo. Z toho můžeme dovodit, že když nebyla proti Rusku armáda použita nyní, nebude proti němu použita nikdy.

Pak tu máme další sousedy. Moldávii. Ta je menší a slabší. Použil by Kyjev ozbrojené síly, kdyby se Moldávie zachovala podobně jako Rusové na Krymu? Těžko soudit.

Stejně se můžeme ptát v případě Běloruska. Také to je menší a má početně slabší armádu. Šla by s ním Ukrajina do války, kdy byl Lukašenko stejně nenasytný jako Putin? Kdoví.

Že by šel Kyjev do křížku se zbývajícími sousedy, tj. Rumunskem, SR a Polskem, které jsou členy NATO, můžeme vyloučit bez přemýšlení.

Když 1. září 1939 přepadl Hitler Polsko, vyhlásily mu Velká Británie a Francie válku. Ta však postrádala to, co dělá válku válkou, tedy ofenzivní akce proti agresorovi, a do dějin vešla tato fáze druhé světové války jako válka podivná.

Stejně podivná je i naše doba.

Jsme natolik posedlí mírem a máme tak panickou hrůzu z války, že tím vyléváme s vaničkou i dítě: agresor si může dělat, co chce. Třeba i sebrat území, které mu sice dříve patřilo, ale dnes je právoplatně součástí jiného státu, aniž by se musel obávat toho, že se okradaný stát bude účinně bránit.

Řečeno srozumitelně pro civilisty. Když nám někdo něco daruje, třeba kus pozemku,a bude to právně ošetřeno, jako že to je opravdu naše, a dárce si to pak rozmyslí, jak se oné parcely domůže zpět? Buď přijde, zabere ji, tedy ukradne, nebo se pokusí na vrácení vzájemně domluvit. Když ale onen pozemek sprostě ukradne a my si to necháme líbit, jak na nás budou ostatní hledět? Podle rčení, že moudřejší ustoupí? Nebo jako na slabochy, kteří nehnuli prstem, aby svůj majetek (byť pocházející z daru) ochránili?

A kde máme jistotu, že když si dnes nárokuje někdejší dar, a my jen přihlížíme, jak ho krade zpět, že si příště nebude nárokovat něco, co mu vůbec nepatří. Třeba celou zahradu, auto, dům, dýmku, manželku ...

Celé to dění kolem ukrajinsko-krymsko-ruské krize, jak už pronesl kdosi přede mnou, vytváří v Evropě jakýsi nový řád. Jistě, po pádu železné oponu a sovětského impéria se některé státní utvary rozpadly, národy se politicky osamostatnily.

O tom ale nynější krymský příběh není. Tady nejde o sebeurčení „krymského“ národa (který jako takový neexistuje), ale u krádež části území jednoho státu státem jiným.

A co je nejpodivnější, okradený ani nemá vůli se bránit.

Věru obtížně budou příští generace vsvětlovat svým potomkům, proč se Československo nebránilo krádeži Sudet, proč Británie s Francií nešly Polsku aktivně na pomoc, když zemi, která Polsko přepadla, vyhlásily válku, proč vojska OSN nezásáhla v Palestině 1948, když Arabové napadli Izrael, proč stejná vojska neintervenovala v Sýrii, kde byly použity zakázané chemické zbraně, proč Ukrajina nebránila vojensky své území (Krym) a proč jí v tom svobodný svět nepomohl.

V tom posledním případě z obav před třetí světovou válkou? Nemyslím, že by hrozila. Jestli se totiž arogantní agresor něčeho bojí, pak především síly. Měl by resppekt i před vojenskou silou mezinárodního společenství v čele s USA, která by se postavila na stranu oběti velmocenské zvůle.

Nic z toho se ovšem nestane. Budeme svědky mnoha slov a více či méně impotentních sankcí. A v duchu se budeme ptát, k čemu Ukrajina armádu vlastně potřebuje?

Ať žije politicky korektní svět 21. století. Kdyby se podobně choval Stát Izrael, dávno by neexistoval a mapa Svaté země by vypadala tak, jak jsem ji ne zase tak dávno vyfotil na chodníku promenády v Naama Bay poblíž Sinajského Šarm aš Šajchu (viz obr.).

•