Polemika: Mašatův cynismus vs vyšší mravní princip

• Původně jsem to neměl na programu, ale pak jsem vyšetřil pár minut času a seznámil se s blogerským „hitem týdne“, článkem sociálního demokrata Michala Mašaty, který byl pod názvem „Rok 1968: Brežněv udělal správnou věc“ publikován v blogerské sekci portálu iDNES 17. srpna.

Nevím, jestli Brežněv udělal správnou věc, ale jsem si jist, že ji udělal Michal Mašata. Ve svobodné společnosti se svobodně vyjádřil k jistému tématu – a to je jeho svaté právo. Zásadně nesouhlasím s názorem několika diskutujících pod článkem, že by snad autor měl být stíhán za velezradu či něco podobného.

Budeme-li do demokratické diskuse tahat policii a justiční mašinerii, udusíme tuto diskusi v samotném zárodku. S pouty na rukou a hrozbou ztráty svobody za vyjádření názoru se debatuje po čertech obtížně.

Mašata přinesl argumenty a my bychom měli reagovat zase jenom pomocí argumentů.

Jakkoli Mašatův článek vyznívá provokativně a zdá se, že pro většinu čtenářů nepřijatelně, musím konstatovat, že Ameriku autor rozhodně neobjevil. S názorem, že Sověti k nám vtrhli v srpnu 1968 proto, aby tu mohli mít armádu a jadernou výzbroj, jsem se setkal při privátních diskusích se známými a přáteli někdy před pětadvaceti lety. Oni i Mašata mají do jisté míry pravdu, ale o to ani tak nejde.

Jejich postoj sám pro sebe řadím do kategorie geopolitický cynismus. Tímto způsobem totiž můžeme obhájit cokoli. Sověti se za něj schovali, když obhajovali svůj pakt s Hitlerem z devětatřicátého, stejně tak by Němci mohli obhajovat Hitlerovu politiku vedoucí k 15. březnu ´39. Použiji-li Mašatův slovník v trochu drsnější verzi, mohu napsat, že kdyby se generál Eliáš jako protektorátní premiér nechoval jako „blbec z Prahy“ a místo hlavou proti zdi šel Němcům víc na ruku, nemusel skončit na popravišti. Tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Ač to bude znít až příliš idealisticky, ba naivně, musím připomenout, že nad surovým pragmatismem geopolitického cynismu, jehož děsivým výstupem je tvrzení jednoho českého sociálního demokrata, že Brežněv se zachoval správně a Dubček jako hlupák, je cosi jako vyšší princip mravní. Okupace Československa 1968 možná byla z geopolitického pohledu logická (nevyhnutelná, vyprovokovaná … dosaď si každý, co je mu libo), to ale nic nemění na tom, že byla nemravná. Totéž platí i o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Němci si museli nějakým způsobem podrobit pomnichovské Československo, neboť opak by nezapadal do jejich geopolitické koncepce, jejímž cílem bylo dobytí celé Evropy včetně SSSR; z tohoto úhlu pohledu se to dá i „pochopit“ (asi stejně jako Mašata „chápe“ agresi Moskvy vůči Praze), nicméně to nic nemění na tom, že se jednalo o akt nemravný, nespravedlivý a protiprávní (šlo o porušení Mnichovské dohody, která byla zrovna tak nemravná, nespravedlivá a protiprávní – z čs. hlediska dokonce protiústavní; řečeno biblicky hřích zplodil zase jen další hřích).

Zde zabrousím do oblasti, která je mi nejbližší. Pro nějakého arabského Mašatu by jistě nebyl problém v podobně laděném článku obhájit agresi arabských států proti Izraeli v roce 1948. Vždyť představitelé Židů dobře věděli, že Arabové žádný židovský stát v Palestině nechtějí, přesto se zachovali „jako blbci“, Izrael vyhlásili a Arabům tudíž nezbylo nic jiného, než židovskou republiku napadnout a pokusit se ji v zárodku zlikvidovat. Z jejich úhlu pohledu je to přece jasné jako polední slunce nad Rudým mořem. Ano, je to jasné a logické, leč nemravné, nespravedlivé a protiprávní.

Pokud bychom Mašatův cynismus dovedli ad absurdum, mohli bychom dojít k šílenému názoru, že Židé si za holocaust mohou vlastně sami. Kdyby uposlechli varování sionistických vůdců a po nástupu Hitlera se včas vystěhovali do Palestiny, k žádnému ďábelskému vyhlazování židovskoho národa by za války nedošlo.

Omlouvám se za tyto příměry, ale na hrubý pytel hrubá záplata.

Na Mašatově analýze 21. srpna udivuje nejen hloubka cynismu a absence morální dimenze ve vztahu k politice, ale také prazvláštní lehkost při nakládání s fakty. Pomiňme osočení Beneše (kvůli jeho chování v roce 1938) a českých stavů (1618), kteří prý předvedli, podobně jako Dubček v osmašedesátém, stejnou hloupost, malost a neschopnost chápat důsledky a konsekvence vlastní politické činnosti. Původně jsem chtěl napsat, že by bylo užitečné, kdyby autor uvedl konkrétně v čem ona hloupost, malost a neschopnost chápat důsledky spočívala. Pak jsem si ale uvědomil, že chtít něco takového po člověku, který upřednostňuje geopolitický cynismus před mravní dimenzí politiky by byla marnost nad marnost.

V jedné věci se ale musím vůči téměř propagandisticky mělkému výkladu dějin ohradit. V pasáži „ … kdyby byl Dubček šéfem západního Německa“ Mašata píše (o dvou západoněmeckých kancléřích):

„ …  víme, co se stalo Ludwigu Erhardovi, který se pokusil v šedesátých letech o samostatnou politiku a jak dopadl Willy Brandt se svou Ostpolitik. Oba dva byli i díky americkému nátlaku ´odejiti z funkcí´...“

Willi Brandt odešel v roce 1974 proto, že jeden z jeho spolupracovníků, Günther Guillaume, byl odhalen jako agent východoněmecké tajné policie Stasi. Jednalo se tehdy o kolosální skandál, přičemž k tomu, aby Brandt rezignoval, nebylo zapotřebí žádného amerického nátlaku. Ve vyspělé demokracii s fungující politickou kulturou se to rozumělo samo sebou. (Pokud má pan Mašata nějaké informace o tom, že tehdejší administrativa Richarda Nixona, potažmo CIA, měly prsty v celém případu, měl by je dát neprodleně na blog – byl by to sólokapr.)

Ještě méně senzační byl odchod kancléře Erharda v listopadu 1966. Šlo o klasickou koaliční krizi, zásadní názorovou rozepři mezi CDU/CSU a FDP týkající se bundeshaushaltu – spolkového rozpočtu. Ministři svobodných demokratů odešli z vlády a po neúspěšných pokusech o obnovení toho vládního tandemu byla vytvořena velká koalice CDU/CSU a SPD. Už s novým šéfem kabinetu Kiesingerem. Erhard z pozice kancléře odstoupil 30. listopadu 1966. Že by součástí tohoto řešení bylo cosi jako nátlak ze strany administrativy US prezidenta Johnsona, zůstalo německé i světové veřejnosti utajeno. (Zřejmě jediný, kdo má podobné důvěrné informace, je poděbradský sociální demokrat Michal Mašata. Škoda, že je nezveřejnil. Dodal by tím svému článku větší než velkou porci důvěryhodnosti.)