Sinajský pohár lásky

• Letní povídka pro Víkend MF DNES. (Zavede nás tam, kde se současnost stýká s historií. Kde je někdy obtížné rozpoznat, co je realita a co fata morgana.)

Cesta z hotelu El Wekala na pláž vede po okraji pouštního golfového rezortu. Zvláštní úkaz. Oázy odpališť a greenů mezi sinajským pískem a kameny s pamětí sahající do tunelu, jehož konec ústí v biblických časech. Nikdy předtím nepocítil Richard tak silně magické sepětí starověku a současnosti jako na březích Akabského zálivu. Nikdy předtím nehrál svoji oblíbenou hru na tak tajemném místě.

Miluje ty chvíle. Kdy ohnivá koule nad obzorem ještě nestačila vytvořit nesnesitelnou směs žhavého světla, horkého vzduchu a sálajícího písku. Kdy kráčí po břehu a je sám. Vlny smývají jeho stopy na znamení pomíjivosti života. Tady a teď se cítí nejsvobodněji. Hotel ještě spí a co se děje na protějším břehu, který protíná hranice mezi hášimovským a saúdským královstvím, zůstává tajemstvím bez odpovědi. Pocítil nutkání. Zanotovat si. Rád vytváří texty na známé melodie. Nadechl se: „Slunce dál vychází nad Arábií … .“ Není to Neckář ani Massachusetts, ale má pocit, že právě to sem patří.

Ostýchat se nemusí. Jedinou společnost mu dělá potulný egyptský pes.

Mírně zpěněný příboj, v písku krabí cestičky, na břehu vyvržený ještě nafouklý čtverzubec. V odlesku hladiny rybářský člun. Zatím ještě napůl teplý, napůl chladivý vánek. Vůně moře. A náhlá touha být tu s ní. Co je po vší té romantické exotice, když jediné kroky jsou ty jeho. Když ruka nesvírá její sametovou dlaň, ale klíč od hotelového pokoje. Slunce dál vychází nad Arábií. Jak že je ta píseň pokračuje? Ano. Vidět s tebou ten úsvit bych si přál.

Vzpomněl si, co mu říkal zřízenec u plážového bazénu. Trochu spiklenecky a napůl šeptem. Včera časně ráno prý viděl v zálivu u  hotelu Club Med, který leží ve vzdálenějším sousedství pláže destinace Taba Heights, naked tourists. Two young girls. Dvě nahé turistky v muslimské zemi? To snad není ani možné. Na druhou stranu, proč by nebylo? Na pláži je přece také nevhodné, aby ženy chodily nahoře bez. Všechny to dobře vědí, přesto se vždycky najde několik těch, jež neváhají orientální zvykosti porušit.

Ani si nevšiml, že budka pro hlídače na konci plážového sektoru je opuštěná. Zakázané ovoce působí jako magnet. Dvě smyslná těla v moři sevřeném zeměmi řídícími se zásadami koránu. Nevnímal, že slunce je výš a výš. Že vzduch je jako tropický dech. Že ještě před okamžikem byl myšlenkami u té, která s ním nikdy nikam nepojede. Ani do Egypta, ani jinam. Na to je příliš oddána svému vyvolenému. Jemu i dětem. Rodině. Dbá o svoji pověst. Nebýt toho, co se před třemi roky stalo, myslel by si, že má nad hlavou svatozář.

Eva z ráje by ale nebyla její dávný předek, kdyby navzdory všem svým zásadám Richardově náklonnosti nakonec nepodlehla. Vlastně to nebylo tak obtížné. Párkrát ji navštívil o patro výš v její kanceláři. Kolegyně, která by kvůli zálibě v kalorické stravě mohla vystupovat v reklamě na antikoncepci, absentovala víc než je obvyklé. Richard a Karin jí mohou vděčit za to, že jim umožnila přestoupit deváté a následně i sedmé přikázání. Síla slova, doteky jako by mimoděk a jistě i květiny a dárečky dokázaly své. Chodila ho krátce vyprovázet a jednou ji na prázdné chodbě přivinul. Neodtáhla se – a přišlo první políbení. Její reakce: „Nechceš mi něco říct?“ Slyšel svůj vlastní hlas: „Dnes ještě ne.“ Nerad ji pouštěl, ale musela se vrátit. Oba museli. Chvíli tam stál jako v závrati. Je to zase tady. Po jak dlouhé době? Co na tom záleží.

Proč na ni nemyslí právě teď, cestou k samotě zálivu lákajího k neřestem? Vášeň lovce je silnější.

Dvě těla v rajském rouchu za svítání. Pod impozantními sinajskými skalami, jež při úsvitu na několik okamžiků zazáří do zlatava. Spatří je tam? A jaké budou národnosti? Minul poslední molo a vstoupil na „území nikoho“ mezi dvěma hotelovými rezorty. Po pravé ruce zrcadlení vodní hladiny, po levé písek, tu a tam kámen, trsy trávy a vyprahlé pouštní křoví. Před sebou cíl tvořený bezpočtem otazníků. Před jedním z nich věta pochybovačů, jestli to všechno má vůbec nějaký smysl. Před druhým sousloví, jež je právě tady doma: fata morgana. Touha je ale silnější. Krok za krokem se lehce boří do písku, vzdoruje dotekům žhavých paprsků a lituje nastalé chyby: proč si do plavek nezasunul malou PET lahev vychlazené vody z hotelové lednice?

Na okamžik se zastavil. Pohlédl po hladině Akabského zálivu k jihu. Tam dole, nějakých sto padesát kilometrů odtud, se to stalo. Bylo mu pouhých jedenáct, přečetl si ten válečný příběh později. Ano, tam na jihu je Tiranská úžina, jediný vstup do vod, v nichž právě teď smáčí kotníky. Životně důležitá námořní cesta pro přístavy na severu. Jordánskou Akabu a izraelský Ejlat. Zejména pro něj má volný průjezd zásadní význam To v sedmašedesátém Násir dobře věděl. Proto ji zablokoval. Pro Izrael důvod k preventivní válce. Pro egyptského prezidenta svým způsobem začátek konce. Jeho armáda byla ostudně poražena, letectvo totálně zlikvidováno, celý Sinaj připadl na patnáct let vítěznému nepříteli. Je to zvláštní pocit trávit dovolenou tak blízko místa, které mohlo mít v dějinách podobně neblahou pověst jako v devětatřicátém Gliwice. Pověst první zápalky, od níž se vzňal světový požár.

O slovo se začíná hlásit žízeň. Cvakot v rytmu chůze mu připomněl, že má v kapse šortek poloprázdnou krabičku malého zázraku od Ferrera. Tic Tac. Jedině tím snad zažene stejný pocit v ústech, jaký měl, když mu Regina vmetla do tváře jejich věkový rozdíl. Tak dlouho ji ve sportbaru Ten-pin Club, kam chodí hrát bowling, sjížděl toužebnými pohledy, až se zamiloval. Blondýna s uhrančivýma modrýma očima, do altu laděným sexy hlasem a tělem jako vyjmutým z nejdokonalejší stvořitelovy formy. Navenek koketa, ve skutečnosti si ale dokázala udržet odstup. Právě ten zamilovaní rádi přehlédnou. Richard nebyl výjimkou.

Nepatří k těm, jejichž dlaň rozšafně míří po pátém pivu na Reginin pevný zadeček. Něco takového se mu z duše hnusí. V lásce je opatrný diplomat, tichá voda. Ostatně pět či víc půllitrů na jedno posezení nikdy nevypil, klapka se mu zavírá už po třetím. Hlavně ale – Regina je pro něj skutečná královna. Tedy byla. A chtěl jí to dát najevo jako rytíř na jejím dvoře.

Se zlou se však potázal.

Začal malými dárky. Spíše pozornostmi. K Velikonocům, k prvnímu máji, k jejímu návratu z dovolené. Okamžik štěstí nastal, když mu nabídla svoji tajnou emailovou adresu. Ještě předtím jí vyznal lásku v klasickém dopise. Ne jednou. „Vy mi teda dáváte,“ byla její jediná reakce, když mu k barovému stolku v bowlingové hale přinesla ve sklenici na stopce oblíbeného velkopopovického Mastera. Nevzdával to. Dál se jí dvořil, v těch nemnoha volných chvilkách spolu něco málo prohovořili. Pak se jednou nabídl, že bude pít colu a odveze ji domů. Neodmítla. Zlomová chvíle mající charakter jedné z životních křižovatek o sobě dala vědět, když stáli na parkovišti za sportobarem. Sami. V pološeru pražské noci za letního úplňku.

Přivinul ji k sobě – a pocítil odpor. Chtěl ji políbit na ústa, nastavila jen tvář. Jeden kiss přidal do vlasů.

„Tak pojedeme, nebo mám jít na tramvaj?“

Otevřel dveře na její straně, pak jako opařený usedl za volant a přál si jediné - aby mu neselhalo zapalování. Chtěl mít ten nebetyčný trapas za sebou. Takové ponížení. Cestou z Hostivaře na Vinohrady nepromluvili ani slovo. Zastavit si nechala o ulici dřív, blíž k zastávce.

„Raději nevystupujte,“ požádala ho tónem, který nenabízel alternativu. „A děkuju.“

K ponížení se přidružilo zoufalství. Jako kdyby už nemělo být žádné zítra, žádné příště. Takhle přece ta šance nemůže skončit.

„Regino,“ chytil se jako tonoucí stébla, „mohli bychom si tykat?“

„Ne, nezlobte se. Víte, mezi námi je jednadvacet let rozdíl a já chovám ke starším lidem úctu.

Prostě nemůžu, nevykládejte si to špatně.“

Chtěl ještě dodat: To jste si nikdy netykala s mužem o dvacet let starším? Nestihl to, v ústech měl vyprahlo jako turista na poušti bez jediné kapky vody. Zabouchla dveře a odkráčela. Vznešená, hrdá, nádherna. K uzoufání smyslná a přitažlivá.

Pak už si jen namlouval, že zůstali alespoň přáteli. Nebyla to pravda. Přátelé si přece nevykají. Byli nanejvýš dobrými známými z hospody. Všechny jeho další pokusy, nová milostná vyznání a náhrdelník daný k narozeninám, to vše mělo hodnotu hrachu vrženého na zeď. Flintu hodil do žita, až když se na scéně objevila Karin.

Na obzoru spatřil tanker. Také kvůli ropě se tu přece tenkrát válčilo. Jako důstojník v záloze zažil během cvičení ledasjaké podmínky, ale bojovat v tomto síly stravujícím horku? Nemá teď na sobě téměř nic, jen bílé tričko a kraťasy, je brzy ráno – a začíná toho mít plné zuby. Což teprve vojáci v polní uniformě za poledního žáru. Peklo na zemi, lhostejno, zda nad nimi vlál symbol Davidovy hvězdy nebo Saladinova orla. Richard hledí vrcholkům sinajských hor a v duchu vzdává úctu všem, komu bylo souzeno bojovat právě zde.

Potřeboval by se napít, už dlouho neměl tak vysušené hrdlo. Vzdát to by ale nedávalo smysl. Cíl je blíž, o hodně blíž než místo, odkud vyšel. Ještě sto, možná dvě stě metrů. Doufá, nedokáže to odhadnout. Cesta podél vody míří doleva, v dáli je patrná část protějšího břehu dokonale utajené zátoky. Pustina bez lidí, kus světa jako vymodelovaný pro romantiku. Znovu a znovu se sám sebe ptá: Není to jen přelud? Začal si připadat jako blázen. Neměl raději zůstat na hotelové pláži a napsat vášnivou sms milované Karin?

Konečně! Jsou tam. Dvě nymfy. Nádherné mořské víly. S tělem Venuše. S dráždivě neopálenými, zářivě bílými místy, pro něž miliony mužů milionkrát ztratily hlavu. Dvě pokušitelky s nejmocnějšími zbraněmi – a proti nim Richard. Doufající, že vážit cestu až sem nebyla marnost všech marností.

Nebyla.

Svlékl se bez přemýšlení stejně rychle jako tenkrát u  Miriam na koleji. V jeho očích atraktivní bruneta, půvabná a zajímavá současně, inteligentní a komunikativní víc než jakákoli dívka před ní. Osudného večera se stalo to, co se jednou stát muselo. „Jdu se vysprchovat,“ změnila náhle téma hovoru. Dosud spolu nic neměli, poutal je pouhý pocit vzájemné náklonnosti a lidského přátelství. Snad doufala, že počká než se vrátí, snad že půjde za ní. To ví jen ona, Richard po tom nikdy nepátral. Jsou tajemství, jež nemusí být odhalována. Rozhodl se nečekat. Ještě dlouho pak cítil na svých zádech studené listely studentské koupelny.

Simona a Linda. Tak se mu představily. Obě mírně přes třicet, dlouhé havraní vlasy, na hrudi vzpínající se jehňátka. Každá s dráždivě upravenou třináctou komnatou, od níž mu zanedlouho propůjčí klíč. Na jeden fragment času jednoho úsvitu v nejčarovnějším místě na světě. Adam s Evou zhřešili v zahradě Eden, on ve stínu horstva, na němž bylo lidstvu dáno Desatero. Prožil naplnění nejtajnější z tajných tužeb každého muže. Když pak leželi na „manželské“ posteli v apartmánu hotelu Club Med, každá po jednom boku, s výhledem na zčeřenou hladinu a  nalitou metaxou, prozradily mu tajemství. Jsou trio. Sweet Salt, Sladká sůl. Jezdí v okolí Havířova se dvěma klávesovými sestavami. Vystupují na zábavách, svatbách a firemních večírcích. Zpěváka nechaly doma.

„Tak to bych vám mohl věnovat na památku nějaký text. Vlastně pro něj, aby zpíval o vás dvou.“ Zapátral v paměti. „Slova jsou na skladbu od Olympicu. Bon Soir Mademioselle Paris. Mám v kapse jeden frank ...“

Vášnivě se rozloučili. Alkohol ten okamžik ještě umocnil. V horkém mořském vzduchu zůstala nezodpovězené otázka. Uvidíme se ještě? Sám nevěděl, jestli chce nebo ne. Raději se neptal. Netušil, že večer budou balit a po půlnocí odjíždějí do hor. Na tabské letiště. V mysli se mu zjevila osamělá Karin. Bude jí muset napsat sms. Láskyplnou. Aby ze sebe smyl to prazvláštní provinění.

Vracel se stejnou cestou zpět. Něco bylo ale přece jen jiné. Zrcadlení vodní hladiny měl teď po levé ruce, písek, tu a tam kámen, trsy trávy a vyprahlé pouštní křoví po pravé.  Před sebou kráčející vlastní stín a v hlavě včelí úl.

Simona s Lindou si před snídaní nalily ještě jednu skleničku plnou slunce, sedly na dotek k sobě a hlasy, jež znají stovky, možná tisíce  Severomoravanů, zanotovaly nový text na starý Jandův evergreen.

1/

Tvým očím chválu vzdá,

kdo obraz lásky zná,

Rembrandtův.

Já o kráse jeho sním,

má jiskru bílých vín,

demantů.

2/

Tvůj hlas jak harfa zní,

ukryt je Amor v ní,

s Athénou.

Sám chci vášeň z něj si brát,

vidět tě v perlách stát,

nádhernou.

Refrén/

Vánek ti hladí klín,

tvář líbá stříbra stín,

andělský úsměv máš

vždyť víš …

„… vždyť víš.“

„Co mám vědět?,“ zašeptala, něžně ho pohladila po tváři a přitiskla k nahému tělu.

Pochopil, že zase mluvil ze spaní. A že se mu to jednou vymstí. „Asi se mi něco zdálo.“ Nebránil se jí.  Očima vpíjel  vzrušivé křivky a svůdná zákoutí  bronzového těla této ženy. Vlastní  manželky. Jemně ji otočil zády k sobě. Kopírovali linii jeden druhého. Nový den přivítal větvoví dvou milujících se bytostí.

Když se oba dosyta napili ze sinajského poháru lásky, začal ho zajímat čas. Bylo tři čtvrtě na pět.

„Za deset minut vyjde slunce. Chci si ho vyfotit, půjdeš se mnou?“

„Až jindy,“ řekla mazlivě, „běž sám.“ Otočila se smyslně na druhý bok. „Vzbuď mě, prosím, až na snídani.“

Proběhl kolem recepce a sotva dorazil k terase u hotelového bazénu, oddechl si. Ještě není pozdě. Stihl to jen tak tak. Zamířil objektiv k východu. Slunce se nořilo z oparu nad Jordánskem jako Afrodita z mořské pěny. V dáli podél zálivu nemohl a ani nechtěl přehlédnout hnědočervené zbarvení vilových apartmánů hotelu Club Med. Vlasy mu čeřil ranní vánek a nitro jemné chvění touhy.