Církevní restituce: Slovo k baptistickému NE

• Prolog: Zaznamenal jsem kdysi vyjádření jednoho svobodného muže středního věku, zarytého fanouška jazzové muziky. Otázka jeho přátel zněla, proč se nepokusí o nějaký ten flirtík v týmu, kde pracuje. Upřímná odpověď: „To se ale dostaneš do řečí.“

Místo tělesné lásky (s kdoví jakým koncem) dal přednost tomu, nedostat se do řečí, nezadat si, uchovat si čistý štít. Ovšemže platí: něco za něco.

Podíváme-li se dnes na to, co se děje kolem církevních restitucí (z praktických důvodů budu používat v článku pouze tohoto zjednodušeného výrazu), nevyhneme se neblahému dojmu, že církve a náboženské společnosti (CANS) se dostaly „do řečí“. Spousta lidí kolem nás, neznalá z osobního prožitku círevního života, vnímá CANS jako chamtivé subjekty dychtící po mamonu. Vesměs tento pohled patří římskokatolické církvi, ale v jenom pytli s ní se ocitly všechny ostatní.

MALÉ STÁDCE. CO O NĚM VÍME?

Málo je mezi ateistickou majoritou známo, že některé denominace v tomto „smluvním byznysu s vládou“ takříkajíc nejedou. Naštěstí se ale díky tomu, že pro média to byla svého druhu senzace, dobře ví o tom, že baptistům se z onoho „pytle chamtivců“ podařilo na poslední chvíli vyskočit. Vesměs si za to u „protirestitučně“ naladěné vyřejnosti vysloužili několik kladných bodů.

Nutno ovšem konstatovat, že většina v této většině netuší, kdo baptisté jsou, natož oby věděla, proč to baptisté vlastně udělali – proč smlouvu se státem nepodepsali. Pokud jde o ně samotné, jednodušeji už to definovat nelze: baptisté jsou tou církví, které zásadně nekřtí nemluvňata, ale … tady si ovšem pomůžeme citátem z jejich oficiálního webu:

„Členy baptistického sboru se mohou stát jen ti, kteří prožili znovuzrození z Ducha svatého a vyznávají svoji víru před sborovým shromážděním. Na vyznání své víry jsou pak pokřtěni ponořením do vody. Přijmutím do sboru na sebe berou věřící závazek žít podle nároků Božího slova, které hovoří do osobního i církevního života.“

K tomu dvě poznámky. Jak patrno, nemluvňata po narození (a děti ještě dlouhá léta poté) nemohou „vyznat svoji víru před sborovým shromážděním“ a tudíž ani být podle baptistických zásad pokřtěna. V této církvi je tedy přiznání se k víře a křtu zcela svobodné a dobrovolné na základě osobního rozhodnutí, což o církvích, kde křtí nemluvňata, říci nelze.

Druhá poznámka. Ačkoli baptisté mají záležitost kolem křtu („dospělých“ - vyznat svoji víru mohou i teeangeři) zanesenu do svého názvu (řecky baptizein = česky křtít), nejsou jedinou církví, která praktikuje původní biblickou zásadu „nejprve víra, poté křest“. Tyto denominace se ale od baptistů liší v důrazech na jiná teologická témata.

Baptistů je ovšem v ČR nemnoho. Zatímco v USA jsou nejpočetnější protestantsko-evangelikální denominací (orientačně dle jedné statistiky 38 milionů z 315 milionů obyvatel), u nás se hovoří řádově o dvou a půl tisících registrovaných věřících (z 10 milionů). Tato čísla vyjádřena v procentech hovoří o poměru 0,025% (ČR) ku 12% (USA). I to je jeden z důvodů, proč „běžný Čech na ulici“ o baptistech neví prakticky nic.

Nyní se čeští baptisté dostali do širšího povědomí díky odmítnutí svého příspěvku v rámci církevních restitucí. Je tedy čas odpovědět na původní otázku, proč to udělali?

NA PRVNÍM MÍSTĚ: PRINCIPY

Rozhodně nikoli proto, aby se dostali do médií. Jejich motivace byla docela jiná. Tak jako si cení jednotlivcova svobodného vyznání víry, které pak pečetí křtem, chovají hlubokou úctu  k další hodnotě – k odluce státu a církve.

V této záležitosti se ovšem dostala Bratrská jednota baptistů, jak zní oficiální název (BJB), v minulých desetiletích do dilematu. Za komunistické nadvlády nemohlo být o žádné formě odluce ani řeči, vládnoucí komunistický establishment po únoru 1948 jednoduše nadefinoval církvím určitou formu vztahu k „lidově demokratickému zřízení“, jejíž alternativou byla nezákonná existence v ilegalitě.

Sametový převrat 1989 přinesl kromě jiného také možnost nově stanovit vztahy mezi BJB a státem. Protože organizační struktura BJB je v zásadě kongregační a každý sbor má velkou míru autonomie (tj. neexistuje přísná vertikální hierarchická struktura jako třeba v římskokatolické církvi), došlo k dilematické a svým způsobem kuriózní situaci. Opět si pomožme citátem, tentokrát Jáchyma Gondáše, který na webu nezávislého evangelického měsíčníku Protestant (č. 2/2013) uvádí:

„Po revoluci se BJB navrátila k samofinancování. Přesto některé sbory, z obav o svou existenci, požádaly opět o příspěvek na platy kazatelů.“ A nyní klíčová pasáž: „Zároveň je ale toto rozhodnutí trvale zdrojem napětí a určitého rozdělení v BJB.“ S dovětkem: „Možná to vypadá nepřehledně, ale je to jen další důkaz toho, že BJB není církev, ale pouze aliance, sdružující samostatné a svobodně se rozhodující sbory.“

Rozhodnutí o odmítnutí restitučního příspěvku se uvnitř BJB jistě nerodilo snadno. Lze předpokládat, že jednota prošla procesem „bratrské demokratické diskuse“ (přeloženo do srozumitelného jazyka: slušně vedená věcná debata bez osobních urážek), která vyústila v jasné NE.

Respekt k dávné zásadě odluky převážil nad lákavou finanční nabídkou (bezmála 230 milionů korun pro jednotu se dvěma a půl tisíci údy, komu by se z toho při prvním pohledu nezatočila hlava, že?); tentokrát nešlo o peníze „až v první řadě“, jak praví lidový slogan naší doby: na její místo se dostala „otázka principu“.

Nešlo ovšem o princip jeden (odluka církve od státu), ale o principů víc. Baptisté si tímto krokem zachovali čisté svědomí nejen vůči sobě samým, ale také vůči okolnímu světu. Lze tak dovodit z prohlášení dvou jejích sborů (v Praze 4 a v Lovosicích), které najdeme na webu BJB. V něm se praví:

„Nejsme přitom proti navracení majetku, který byl církvím ukraden komunistickým režimem. Tento akt spravedlnosti, pokud by se o takový čin vůbec jednalo, se však netýká BJB a sborů v ní sdružených. Těm – až na několik málo výjimek v souhrnné výši několika tisíců či desetitisíců Kč – nebyl v období od 25.2.1948 do 31.12.1989 ukraden žádný majetek, nemají proto nárok na eventuální odškodnění. Přijetí částky více než 220 milionů Kč, která byla v rámci tzv. vyrovnání BJB určena, by tak vlastně bylo přivlastnění si něčeho, co baptistům nepatří, tedy pravý opak zamýšleného narovnání s církvemi – akt nespravedlnosti. Ten je navíc posílen skutečností, že BJB by společně s dalšími 16 církvemi byly zvýhodněny při tomto „vyrovnání“ oproti jiným skupinám obyvatel, jejichž oprávněné nároky na odškodnění jsou ignorovány (soukromí zemědělci, dále např. církve, které nejsou členkami ERC, aj.).“

Baptisté se tak postavili čelem k pochybnostem, že církve dostávají víc než jim náleží. O co jde konkrétně v této církvi, vysvětlil v rozhovoru pro iHNED.cz (22/12) její nejvyšší představitel Milan Kern:

„Celkem je nám nabízena částka 228 milionů korun. Když si ovšem spočítáme přímé majetkové škody, tedy to, co nám bylo zabaveno, tak je to nepoměrná částka. V podstatě se jednalo o jednu rozestavěnou modlitebnu, která byla v 70. letech v Karlových Varech. Jiný majetek – lesy, pole, budovy – jsme nevlastnili a na byty kazatelů komunisté nesáhli, tak jsme nebyli přímo majetkově poškozeni. Byli jsme poškozeni jinak, ale tímto způsobem ne.“

Na onu rozestavěnou modlitebnu v Karlových Varech si dobře vzpomínám; stála ve čtvrti Stará Role. Jak to s touto budovou bylo, dočítáme se na webu tohoto sboru, kde se píše:

„Na konci šedesátých let usilovali (tamní baptisté – pozn. L. S.) pod vedením bratra kazatele Vl. Mareše o získání budovy sloužící k zajištění všech společných aktivit. K tomuto účelu byla v ulici Borové (na souběhu s ulicí Dobrovského) zakoupena parcela s objektem, který bylo třeba demolovat a na jeho místě započata stavba modlitebny. Když hrubá stavba pokročila, začala vadit některým členům Komunistické strany žijících v okolí nového místa. Díky stížnostem a chybějícímu zápisu do Katastru nemovitostí byl celý objekt městem zkonfiskován a převeden na majitele loajální straně bez jakékoli náhrady či odškodnění sboru BJB.“ 

Baptisté tedy kladou na jednu misku vah onu rozestavěnou karlovarskou nemovitost a její cenu (řádově nanejvýš ve stovkých tisíc korun) a na druhou nabízené narovnání ve výši přesahující 200 milionů korun. Mezi obě částky z principu odmítají položit rovnítko.

Když jsem se v uplynulých hodinách, po oznámení, že se BJB k pátečnímu „restitučnímu“ podpisu nepřipojí, věnoval studiu baptistického postoje, nemohl jsem pominout na webu této církve ještě jedno prohlášení. Podepsán pod ním je „za staršovstvo a sbor v Liberci“ Blahoslav Fajmon. V textu je mimo jiné uvedeno:

„Církev by zase měla bránit přijímání zákonů, které křesťany proti jiným občanům zvýhodňují či naopak poškozují. O tom, že vůči některým církvím stát v rámci schváleného zákona vystupuje jinak, než vůči jedincům a skupinám, které byly také minulým režimem postiženy, není pochyb. Varianta přijetí finančního narovnání, které v konečném důsledku zvýhodňuje některé církve (a v případě BJB to platí obzvláště) ve srovnání s postupem zvoleným v případě jiných restituentů, je tedy s principem odluky církve od státu v evidentním rozporu.“

A dále ve stejném textu k důsledkům přjetí tzv. finančního narovnání:

„Pokud přijmeme "finanční vyrovnání", vzdáme se jako Bratrská jednota baptistů vlastní (třebaže již nyní v lecčems kompromitované) zásady odluky církve od státu, kvůli dočasnému finančnímu zajištění, poskytovanému těm církvím, které jsou nakonec k odluce vedeny z vůle státu. Zmiňovat pak odluku od státu jako jednu z našich společných zásad by bylo absurdní.“

Baptistická jednota svým postojem rozšířila řady, kdo stojí vůči církevním restitucím v opozici. Na jedné straně je to opozice politická (zde na prvním místě ČSSD, KSČM a Věci veřejné), s níž nemá autor tohoto článku nic společného. O to víc mě zajímá opozice „vnitrocírkevní“.

Už v minulém roce, konkrétně 14. srpna, jsme byli svědky první pozoruhodné opoziční akce; jednalo se o pro hlášení křesťanů různých církví stavících se proti vládou navržené podobě církevních restitucí. Obsahuje závažný morální apel a kromě jiného uvádí tento, pro každého křesťana, ať už církevně organizovaného či nikoli, zásadní argument:

„Spojení tzv. restitucí s otázkou financování církví a tlak na navracení majetku zatemňuje pravou podstatu evangelia a je v rozporu s posláním církve. Církve, namísto aby hledaly nejprve Boží království s nadějí, že vše ostatní jim bude přidáno, začínají od majetku, od snahy zajistit se v tomto světě. Jsme přesvědčeni, že budoucnost církví nelze stavět na majetcích z minulosti, ale na současné živé víře a ochotě k oběti. Bez nich je snaha zabezpečit církve marná a sotva dlouhodobě povede k jejich plnohodnotné a pro ostatní prospěšné existenci. Nelze přece sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku.“

PŘÍNOS

Čeští baptisté tento myšlenkový proud obohatili o vlastní, veledůležitý příspěvek. Patří jim za něj upřímné poděkování, neboť jejich postoj je velkou pomocí všem, kdo mají s církevními restitucemi vnitřní problém a přitom se z principiálních důvodů nemohou připojit do protirestituční (a ve své podstatě „ateistické“) kampaně politické opozice. Své přesvědčení shrnuté do hesla „jde to i jinak“ tak mohou opřít o dvojí nikoli světskou, ale biblickou argumentaci. Jednu představuje prohlášení křesťanů ze 14. 8. 2012, druhou texty provázející baptistické NE.

Že je to proti mínění momentální církevní většiny? V podobném postavení byl Mistr Jan Hus na kostnickému koncilu přece také …