Slovo k „případu“ Darii Kashcheevy

Jde o její „vykouření“ u pultíku a posléze napomenutí hlasem z režie, ať ukončí děkovnou řeč; obojí během předávání Českých lvů 9. března.

Případ to je, ale nanejvýš v uvozovkách. Napsal kdysi jeden moudrý autor v Lidových novinách: „Z tragédií děláme banality a z banalit tragédie.“ Sotva viditelný komár se stal nepřehlédnutelným drabařem.

Přiznávám, že když se o celé věci začalo mluvit a hlavně psát, netušil jsem, o čem je řeč. Udílení Českých lvů jsem neviděl: věnovat celý večer pasivnímu sledování TV obrazovky považuji za luxus, který si nehodlám dopřávat. Měl jsem vyčleněný čas na následný snímek „Hranice lásky“; představa, že bych seděl u přijímače od (zhruba) osmi večer do půlnoci spadá u mě do kategorie „za trest“.

Té záležitostí jsem ale neunikl, na to je příliš mediálně „vlezlá“. Člověku vrtá hlavou, o čem přesně to celé je, o čem se píše a diskutuje, a protože mým stylem jako blogera je jít ke kořenům (ačkoli jistí lidé o mně šíří komický blud, že mám rychlejší prsty než mozek), inkriminovanou část přenosu jsem si pustil ze záznamu, něco si o tom přečetl a pak došel k závěru uvedenému výše. Z naprosté banality byla udělána div ne tragédie.

Režisérka Kashcheeva udělala něco, co se při podobných příležitostech sice občas dělá, ale dělat nemá. Přihřívat si svoji osobní polívčičku. A když už se to dělá, nemělo by to být nepřiměřeně dlouhé. Několikrát v životě jsem viděl předávání Českých slavíků. Mnohonásobná vítězka Lucie Bílá také neodolala pokušení sdělit světu, že je fanynkou Václava Klause. Ale stačily jí na to dvě tři věty. Kdo „případ“ Kashcheeva zná, ví, kam mířím.

Z její strany šlo o to, že ve veřejném prostoru, na místě k tomu zcela nevhodném a způsobem nanejvýš problematickým, ventilovala své osobní dilema: kariéra vs mateřství. Ne že by to dilema nebylo, ale rozhodování tohoto druhu čelí dnes a denně obrovské množství žen. Tak jako obrovské množství žen i mužů řeší dnes a denně zase dilemata jiná. Skutečnost, že její vaječníky stárnou lze jistě řešit na jiných fórech, nikoli při udílení filmových cen. A dojde-li přitom k porušení dohodnutých pravidel a ignorování „žluté karty“, pak režisér neměl jinou možnost než udělit „kartu červenou“. Koneckonců od toho tam je. Ostatně i Kashcheeva bezpochyby očekává, že tým, s nímž pracuje, bude respektovat její režisérské pokyny.

Chybu musí hledat Daria Kashcheeva především u sebe. A ono dilema si bude muset vyřešit také především ona sama. Není přece malé dítě.