Reakce na článek R. Kielbergerové „Vodvářka, Stejskal, Červenka jsou zklamaní….“

Madam Kielbergerová napsala po sedmitýdenní přestávce zde na blogu článek „Vodvářka, Stejskal, Červenka jsou zklamaní. Malý, Topol, Halík, Placák aneb Lorna se učí“ (11. 2. 2024).

Jeden odstavec věnovala mé osobě, jak je možné se dočíst  ZDE. V textu se dopustila několika nepřesností, ba dokonce falešných interpretací toho, o čem píšu a dokonce i nepravd, chcete-li lží. K tomu je možné postavit se dvěma způsoby. Mlčet a tím dát průchod falši a deformovanému obrazu skutečnosti. Druhou možností je sebeobrana: sdělit čtenářům pravdu. Přiklonil jsem se k této variantě a k některým tvrzením autorky přidal své vyjádření. S tím, že sám o sobě přece jenom něco málo vím – a troufám si tvrdit, že víc než madam Kielbergerová.

?

Abych ušetřil čtenáře nepohodlnému klikání, nabízím celý předmětný odstavec z článku autorky zde (tučně zdůrazněny pasáže, na které reaguji):

Lubomír Stejskal, Lorno, evangelík. Žurnalista, redaktor. Fotí ryby v Rudém moři. Taky opisuje články z izraelských listů a vystavěl si právě na tomto svou personální vážnost. Sem tam se dozví, že při vší úctě o tamní situaci nemá relevantní přehled. Z obýváku a s překladačem je to těžké. Teroristy ve vládě Izraele nemívá v hledáčku. Jeho metou je celosvětový antisemitismus, i tam, kde se soutěží a kde - zcela upřímně mohou mít druzí dojem komického rozboru, protože na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá... Lorna se zeptá, jak pomohl Lubomír Stejskal před revolucí k naší svobodě a co pro ni a lidská práva konkrétně jako člověk znechucený tou peticí kdysi udělal a dostane se jí odpovědi, že nic. Že role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální.

(1)

Ad Evangelík

Nikoli. Ano, do deseti let jsem s rodiči chodil do evangelického sboru, ale naštěstí jsem nebyl jako nemluvně pokřtěn, neboť v onom sboru (kdo zná poválečné dějiny ČCE, asi tuší, o který jde) došla část vedení a členů (včetně mých rodičů) v čele s bratrem farářem k poznání, že křest nemluvňat je nebiblický; bratra faráře to stálo místo a naše rodina se s jeho rodinou a dalšími odstěhovala do jiné části republiky, přičemž jsme se s ČCE rozešli. Od té doby jsem byl vychováván nikoli evangelicky, ale evangelikálně. Čili: evangelík nejsem. (Jenom pro doplnění, pokřtěn jsem byl až jako dospělý na základě osobního vyznání své víry.)

(2)

Ad Taky opisuje články z izraelských listů a vystavěl si právě na tomto svou personální vážnost.

(A) Jedno z účelově falešných tvrzení, které používají moji nepřátelé při svém dehonestačním úsilí. Zneužívají toho, že férově uvádím zdroje informací, o nichž píšu a vytvářejí lživý dojem, že jde o jakési „opisování“, což je samozřejmě nesmysl. Jako kdybych dělal něco nepatřičného, ačkoli toto je standardní způsob fungování internetové publicistiky a zpravodajství – práce se (zahraničními) zdroji. Pracují s nimi i ti, kdo ve svých textech zdroje neuvádějí (a nejsou sami očitými svědky na místě dění), protože bez těchto zdrojů by informace, o nichž píší (hovoří v rozhlase či jinde), prostě neměli. Madam Kielbergerová zde „řeší“ neexistující problém – a přitom se sama chytila do vlastní pasti. Jak přišla na to, že jsem (podle ní) evangelík, žurnalista, redaktor, že rád fotím ryby v Rudém moři? Nepředpokládám, že by si to mohla vymyslet: prostě čerpala z nějakých zdrojů a ty pak po svém interpretovala. (B) Že bych si informacemi z izraelských listů „vytvářel svou personální vážnost“? Upřímně nechápu, co je tím myšleno. Ale to se mi u madam Kielbergerové stává často: jejímu vyjadřování prostě nerozumím.

(3)

Ad Sem tam se dozví, že při vší úctě o tamní situaci nemá relevantní přehled.

S něčím takovým, že o tom či onom nemáme relevantní přehled se může setkat každý z nás, což ale nutně neznamená, že je to pravda. Záleží na tom, kdo to tvrdí a proč a jaké použije argumenty.

(4)

Ad Teroristy ve vládě Izraele nemívá v hledáčku.

Nejspíš proto, že členy izraelské vlády žádní teroristé nejsou, zde zřejmě došlo k záměně s vládou Hamasu spravující Pásmo Gazy.

(5)

Ad Jeho metou je celosvětový antisemitismus, i tam, kde se soutěží a kde - zcela upřímně mohou mít druzí dojem komického rozboru, protože na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá…

Toto už je hrubé zkreslení toho, o čem v dané oblasti píšu. Především nerozumím tomu, co znamená tvrzení, že mojí metou je celosvětový antisemitismus. Ale budiž, všechno chápat nemusím. Pokud jde o sportovní soutěže, nejde vůbec o výkony izraelských sportovců, o to, že „na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá“, ale o něco úplně jiného a mnohem závažnějšího. Desetiletí jsme svědky brutálního porušování ducha fair play a olympijských principů ze strany muslimských zemí tím, že z politických důvodů založených na fanatické protiizraelské nenávisti praktikují bojkot a tedy diskriminaci izraelských sportovců, případně Izraele jako státu.

Tato hanebná činnost má řadu podob. Položil bych madam Kielbergerové otázku. Proč si myslí, že Izrael jako asijská země hraje mezistátní a klubové soutěže v kopané v rámci Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) a nikoli jako člen Asijské fotbalové konfederace (AFC), kam geograficky patří? Odpovím. Protože muslimové v AFC Izrael z této konfederace vyštvali a nesnesou ho mezi sebou. Trvalo dvacet let, než se Izrael, v mezičase fotbalově „bezprizorní“ (1974-1994), stal řádným členem UEFA.

Mohl bych uvést bezpočet příkladů zvráceného a skandálního chování muslimských zemí vůči izraelským sportovcům, pakliže tyto země byly pověřeny pořadatelstvím mezinárodních sportovních akcí, případně když na těchto akcích konaných kdekoli se měli muslimští reprezentanti setkat s izraelskými. Do muslimského „arzenálu“ patří či patřilo neudělování víz, zákaz izraelských symbolů na dresech, absence izraelské vlajky mezi vlajkami ostatních účastníků, neuvedení označení „Izrael“ v seznamu sportovců, odmítnutí hrát izraelskou hymnu v případě, kdy izraelský sportovec získal zlatou medaili. Stejně tak se týmy i jednotlivci z muslimského světa mnohokrát raději vzdali šance na medaili, případně čelili postihu, neboť raději nenastoupili (simulovali náhlé zranění apod.), jen aby nemuseli změřit síly s reprezentanty „sionistické entity“, jak je Izrael v části muslimského světa nenávistně nazýván. A když už to nešlo jinak, byli jsme svědky nejrůznějších ubohých gest jako nepodání ruky soupeři a tak podobně. Nejnověji došlo k protiizraelské ubohosti na nynějším MS ve vodních sportech konaném v katarském Dauhá. Při nástupu plavkyň do semifinále závodu na 200 m volný způsob byly všechny závodnice představeny anglicky a arabsky, pouze v případě Darie Golovatyové v arabském ohlášení chybělo její jméno a informace, že jde o závodnici izraelskou.

Mojí „metou“ tedy není celosvětový antisemitismus; mým záměrem je o těchto skandálních hanebnostech informovat, protože je to něco, co do civilizovaného světa nepatří a o čem by veřejnost měla vědět. S výkony izraelských sportovců to nemá pranic společného, ve hře je dodržování principů, na nichž je naše společnost založena.

(6)

Ad Jak pomohl Lubomír Stejskal před revolucí k naší svobodě a co pro ni a lidská práva konkrétně jako člověk znechucený tou peticí kdysi udělal a dostane se jí odpovědi, že nic. Že role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální.

Toto vyjádření madam Kielbergerové na moji adresu je opovážlivé, ba na hranici drzosti. Nehodlám se zde před touto dámou obhajovat, co jsem dělal a nedělal za minulého režimu, jen uvedu dvě poznámky. 1. Za komunistické éry jsem žurnalistou nebyl a tudíž závěr autorky, že „role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální“ se mě netýká. Nanejvýš tak v její fantazii. 2. V článku madam Kielbergerové figuruje jakási tázající se Lorna. Té bych mohl symbolicky vzkázat, pokud chce o někom něco vědět, rozhodně to nesmí zjišťovat u někoho, kdo mě nezná a prakticky nic o mě neví.