K rozhovoru Petra Pavla s prezidentkou Čínské republiky

Už se k tomu na blogu iDNES vyjádřil ctihodný kolega Jan Ziegler. Protože chovám k Čínské republice mimořádné sympatie a úctu, dovolím si přidat několik osobních poznámek.

Jako antikomunista mám problém s tím, co se stalo v roce 1971 v OSN – na mysli mám vyloučení Čínské republiky a její nahrazení komunistickou Čínskou lidovou republikou. Na tomto místě je zapotřebí uvést, že proti tomuto kroku hlasovaly tehdy ve Valném shromáždění Spojené státy, Austrálie, Brazílie, Japonsko, Saúdská Arábie a řada afrických, jihoamerických a středoamerických zemí. Celkem třicet pět. Většina byla ovšem pro vyloučení Čínské republiky – sedmdesát šest.

Byla to zlomová událost, nanejvýš neblahá. Komunismus si mohl připsat další vítězství – za přispění řady států svobodného světa.

Jako soukromý občan mám, stejně jako vy všichni, kdo čtete tyto řádky, neskonalou výhodu. Mohu se  k čínské otázce svobodně vyjádřit. Podstatou mého mínění je, že neuznávám politiku jedné Číny – realita je prostě  jiná. Existují dva čínské státy, stejně jako existují na Dálném východě dva korejské státy, kdysi existovaly v Indočíně dva vietnamské státy a v Evropě po druhé světové válce dva německé státy. Dokonce prozradím kacířskou myšlenku: také na Kypru existují dva státy, Kyperská republika, členská země EU, a Severokyperská turecká republika. Jako pamětník událostí z roku 1974 (bylo mi osmnáct a poslouchal jsem západní rozhlas) mám v živé paměti, proč Turecko provedlo invazi na ostrov (puč s cílem připojit Kypr k Řecku) – a rozumím tomu, proč se Turci na ostrově vylodili. Nebyli to oni, kdo krizi vyvolal. (Připomínám, že Erdoganovi bylo tehdy dvacet, byl studentem a nemá s tím nic společného.)

Domnívám se, že v jednasedmdesátém se Západ (většina zemí Západu) dopustil chyby. Netvrdím, že ČLR měla být s ohledem na svoji velikost a svůj význam ignorována, ale Čínská republika neměla být hanebně „vykázána za dveře“. Postupem času se z čankajškovského režimu stala demokracie hodná úcty, zatímco komunistické diktatuře v pevninské Číně narostla křídla a byla tím, čím i předtím: arogantní totalitou (což neznamená, že bych neuznával její současné ekonomické úspěchy a potenciál).

Velice si vážím každého, kdo navzdory výhrůžkám Pekingu najde odvahu s Tchaj-pejí komunikovat. Upřímně si cením Miloše Vystrčila kvůli jeho cestě do Čínské republiky v létě 2020. Stejně jako zvoleného prezidenta Petra Pavla za to, že vedl rozhovor s prezidentkou Čínské republiky Cchaj Jing-wen. Ano, Petr Pavel si nemůže dovolit říci to co já, totiž že uznává dva suverénní čínské státy – o to víc je ale jeho počin hodný  uznání.

Budu jen opakovat to, co řekli významnější lidé přede mnou. Jsme-li suverénní zemí, pak si její demokraticky zvolené elity samy rozhodnou o tom, s kým budou hovořit a s kým nikoli. Jsem upřímně potěšen, že i mým hlasem v prvním a druhém kole zvolený prezident Petr Pavel vedl rozhovor s prezidentkou Čínské republiky. Jeho už tak vysoká prestiž se v mých očích ještě zvýšila. (A je mi zcela lhostejné, jaký povyk tento dialog vyvolal v Pekingu.)