Izrael: S jídlem roste chuť

Už nějakou dobu je jasné, vlastně od výsledku posledních izraelských voleb, že zemi po nich čekají nemalé politické změny. Některé souvisejí s armádou, která hraje v životě státu zcela zásadní roli. Bez ní by Izrael neexistoval.

Zasahování do struktury jejího velení je záležitostí nanejvýš citlivou a pokud není řešeno s maximální obezřetností, vyvolává zásadní obavy. Rozumí se, že i mezi příslušníky armádních elit, které jsou tvořeny špičkovými profesionály.

Jakkoli je izraelská armáda (IDF) ze své podstaty apolitická, dospěje-li velení k názoru, že chystané změny mohou mít na její fungování neblahý vliv, ozve se. Přesněji: ozvalo se nyní v rámci toho, co je chápáno jako bezprecedentní krok, a to v souvislosti s tím plány nastupující koalice.

Neblahou předzvěstí politického vměšování do armádních kompetencí, jak připomíná server The Times of Israel v článku „Smotrich accuses IDF chief of politicization after he warns against coalition plans“ z 27. 12. 2022, byly postoje některých krajně pravicových politiků včetně budoucího ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira v kauze vojáka brigády Givati, který si v listopadu 2022 počínal při slovním incidentu s levicovým aktivistou v rozporu s vojenskými řády, jmenovitě duchem IDF a jejím etickým kodexem. Svým velitelem byl potrestán „deseti ostrými“ (pro nevojáky: deseti dny vojenského vězení), přičemž nadřízení vojákova velitele s trestem vyjádřili souhlas. Voják posléze uznal svoji chybu, omluvil se a vězení mu bylo zkráceno o čtyři dny. Itamar Ben Gvir se tehdy postavil za vojáka, a svým způsobem proti rozkazu vojákova velitele, což přimělo nejvyššího představitele IDF, náčelníka generálního štábu generálporučíka Aviva Kohaviho k poměrně ostrému vyjádření: „Nedovolíme žádnému politikovi, ani zprava, ani zleva, aby zasahoval do rozhodnutí velení a používal armádu k prosazování politické agendy. Politické vměšování do IDF přímo poškozuje schopnost armády plnit její úkoly a její legitimitu.“

A když minulý týden vůdce židovských osadníku v Judeji a Samaří nazval útvar mluvčího IDF „extrémně levičáckým“, varoval gen. Kohavi před „nebezpečnou kampaní, která musí okamžitě skončit“. V obou případech měl samozřejmě pravdu.

Ovšem s tím, jak krajní pravici díky tomu, že Netanjahu by bez ní nesestavil vládu „narůstají křídla“ (stoupá její politický vliv), jsou někteří její lídři víc a víc opovážlivější. Nejnověji Bezalel Smotrič, šéf Náboženské sionistické strany, který má v novém kabinetu vedle postu ministra financí obdržet také funkci „druhého ministra“ na ministerstvu obrany, který bude sice podřízen šéfovi resortu, nicméně bude disponovat rozsáhlými pravomocemi, které dosud patřily armádě: stane se šéfem úřadu COGAT, který koordinuje izraelskou vládní politiku na Teritoriích (v Judeji a Samaří a v Pásmu Gazy – zde jde především o distribuci humanitárních konvojů), včetně jeho civilního odboru. Zde musím pro lepší srozumitelnost dodat, že Itamar Ben Gvir, předseda strany Židovská síla, bude jako ministr národní bezpečnosti šéfovat Pohraniční policii působící v Judeji a Samaří -dosud pod velením IDF, což armádní špičky taktéž vnímají jako nebezpečnou dvouhlavost systému.

Bezalel Smotrič na náčelníka generálního štábu Kohaviho ostře zaútočil. Nesmyslně ho obvinil z politizace armády. Důvodem byly Kohaviho výhrady k chystaným změnám, které IDF vnímá nikoli příznivě. Nikoli proto, že by si Kohavi připravoval půdu pro své budoucí, zatím nikterak neavizované politické angažmá (ve funkci skončí v lednu 2023), ale z důvodů vážných obav o další efektivní fungování IDF pod novou vládou. O svých obavách hovořil s designovaným premiérem Netanjahuem a podle dostupných informací se dohodli na tom, že zásadní rozhodnutí, která jsou svázána s činností IDF, budou učiněna až poté, co armáda sdělí, jaké dopady by to mělo na její fungování.

Smotrič v rámci svého ataku na Kohaviho řekl, že každý, komu jde o to, aby IDF zůstala jednotná jako národní ozbrojená síla a mimo politiku, by měl souhlasit s legislativou nařizující, aby mezi odchodem náčelníků štábu IDF a jejich případným vstupem do politiky uplynula alespoň desetiletá lhůta. V nadsázce člověka napadne Cimrmanovo: A není to málo, Bezaleli Smotriči? Dodejme důležitý údaj: v současné době platí pro vysoké představitele ODF po jejich odchodu z armády čekací doba tří let, než je jim umožněno vstoupit do politiky. Pro Smotriče je to zřejmě doba příliš krátká. Tak uvažuje politik, kvůli němuž musel být změněn ústavní zákon, aby mohly být naplněny, s prominutím, jeho mocenské ambice.

Generála Kohaviho se mnozí politici otevřeně zastali. Odstupující ministr obrany Benny Gantz, sám bývalý náčelník generálního štábu, nabídl Kohavimu plnou podporu, neboť podle něj má povinnost vyjádřit svůj názor profesionála ke krokům, které mohou poškodit bezpečnost a fungování IDF. Na adresu Smotriče uvedl, že někdo, kdo chce zachovat soudržnost armády nebude navrhovat zákon, podle něhož by mohli být někteří občané osvobozeni od vojenské služby (ultraortodoxní studenti náboženských učilišť) a nepodnítil by rozdělení IDF na útvary s dvoukolejnou subordinací (v narážce na Smotričovu pozici druhého ministra na ministerstvu obrany s kompetencemi zmíněnými výše).

Ozval se také odcházející ministr financí Avigdor Lieberman, který sloužil jako ministr obrany, když byl Kohavi do funkce náčelníha generálního štábu ustanoven. Podle jeho mínění je Kohavi vysoce kvalitním velitelem, který nebere žádné politické ohledy; je mužem, který celý svůj život zasvětil bezpečnosti Izraele (v IDF je od roku 1982 – LS); dnem i nocí pracoval pro úspěch IDF a národa.

Nepřekvapí, že Smotričovi, který v IDF sloužil pouze polovinu doby povinné základní služby, vyjádřil podporu Itamar Ben Gvir, kterého pro změnu IDF vůbec nepřijala do svých řad kvůli jeho extremistickým politickým postojům.

Přitom politická kariéra bývalých náčelníků generálního štábu IDF není v Izraeli nic neobvyklého. Jsou mezi nimi lidé, jejichž jména znají i ti, kdo se hlouběji o Izrael a jeho reálie nezajímají. Namátkou: Moše Dajan - člen vlády, Jicchak Rabin a Ehud Barak – premiéři, Jigael Jadin, Šaul Mofaz, Moše Jaalon, Gabi Aškenazi, Benny Gantz – všichni sloužili v ministerských postech nebo jako vicepremiéři. Dlouholetá tradice, kterou by nyní krajně pravicoví nováčci ve vysoké politice chtěli negativně ovlivnit. Proč?