K případu hospodského v Českých Budějovicích

Kdyby někdo v dobách, kdy byl svět ještě „společensky normální“, řekl majiteli hospody, že za inzerát „Přijmu číšnici“ dostane pokutu, hospodský by si nejspíš poklepal na čelo. Dnes si na čelo neklepe.

O případu informoval 5. listopadu server Seznam Zprávy. V Českých Budějovicích končila v jedné restauraci servírka. Majitel ji požádal, ať napíše ceduli „Přijmeme účtující servírku“. Stalo se. V politicky korektní době je to ovšem nezákonné jednání. Příslušný úřad, přestože majitel restaurace chybu okamžitě napravil, mu napařil pokutu tisíc korun. Odvolal se. Dostal dvacet tisíc.

Tak. Tak je to správné. Pořádek musí být. Ve filmu se takové hlášce zasmějeme. V životě nikoli.

Dlužno dodat, že majitel restaurace nechtěl obsadit tuto pozici výlučně ženou – v tom smyslu, že by výslovně odmítal muže. Jen prostě ze setrvačnosti nechal napsat to, co je uvedeno výše. Obsah nápisu bohužel vyvolal dojem, že chce přijmout pouze ženu – a úřednická hydra se vrhla na vítanou oběť.

Prý je všechno v souladu se zákonem. Pak je ale takový zákon postavený na hlavu. Ve jménu jakéhosi vyššího dobra – v tomto případě nediskriminace mužů – omezuje podnikatelskou svobodu. A nutí podnikatele lhát.

Ano, lhát.

Zapojme na chvíli selský rozum. Mám hospodu, potřebuji servírku. Chci servírku. Je to moje volba. Na to snad ještě v tom našem „eurosocialismu“ (nebo jak ten systém správně pojmenovat) právo mám. Nebo už ne? Napsat pravdivě formulovaný ale nemohu. Nevím, co je správně – patrně „Přijmu servírku nebo číšníka“. Jenomže já chci servírku. Na ceduli tedy musím napsat částečnou lež. Pravda a láska zvítězila? Nezdá se. Zatím vítězí zvůle politické korektnosti.

A to neřešíme situaci dalších pohlaví. Co když se někdo necítí být ani ženou, ani mužem, ale nějakým pohlavím X? Na ceduli nabídka pro něj chybí. Diskriminace jako vyšitá.

Absurdní? Nikoli. Reálné. Majitel restaurace v ČB čelí pokutě 20 tisíc. Znovu se odvolal. Jak dopadne? Napaří mu 200 tisíc? Nebo ho rovnou dají za katr? Přeháním. Jsem roztrpčen. Jednak kvůli přesvědčení, že pan restauratér má jiné starosti než řešit takovéto nesmyslné pseudoproblémy.

A druhý důvod? Že bude svoboda tímto způsobem vládní mocí deformovaná, to jsem si v listopadu 1989 při zvonění klíči opravdu nemyslel. Upřímně: takovou verzi svobody považuji za nedostatečnou. A pokryteckou. Když bude chtít majitel vytvořit čistě mužský kolektiv, vytvoří ho. Bez ohledu na to, co bude muset napsat do inzerátu. Když bude chtít zaměstnat z jakéhokoli důvodu servírku, zaměstná ji. Bez ohledu na to, co bude muset napsat do inzerátu. Tak na co si tu hrajeme? Na vytváření zdání, že potíráme diskriminaci? Když jdu kolem obchodu s dámským prádlem prádla a čtu „Přijmeme prodavačku pro tuto prodejnu“, nevím, jestli nejsem postižen nějakou úchylkou, ale necítím se být diskriminován. Nevidím důvod.

My, kdo se hlásíme k politické pravici jsme byli vždycky byli toho mínění, že stát má co nejméně zasahovat lidem do života a házet co nejméně podnikatelům klacky pod nohy. Má pomáhat a sloužit, chránit, je-li třeba. Ne šikanovat a komplikovat lidem jejich každodennost a starat se o to, do čeho mu nic není. Případ majitele restaurace v ČB vnímám jako neblahou ukázku toho, jak stát fungovat nemá. (I když to má posvěcené paragrafy.)