Volba prezidenta: Kde vzít a nekrást

Mezi země, kde je prezident volen nikoli lidem, ale parlamentem, patří Libanon. Tamní Národní shromáždění vybírá hlavu státu, která má šestileté funkční období. To skončí současné hlavě státu Michelu Aounovi 31. října.

Je tedy nejvyšší čas hledat jeho nástupce. Předseda parlamentu Nabí Berrí proto svolal na čtvrtek 29. září zákonodárný sbor k první volbě. Pozorovatelé se shodli, že výběr nebude snadný – a měli pravdu.

Připomeňme několik libanonských specifik. Konfesijně rozdělená arabská země respektuje ustanovení Národního paktu z roku 1943, které stanoví, že

- prezidentem musí být křesťan (člen Maronitské katolické církve);

- předsedou vlády sunnitský muslim;

- předsedou Národního shromáždění šíitský muslim;

(Pokud vás napadlo, co ostatní vyznání, pak pakt říká, že místopředseda parlamentu a místopředseda vlády musí být víry řecko-ortodoxní, zatímco náčelník generálního štábu ozbrojených sil příslušník drúzské komunity.)

Různorodá sněmovna se tedy musí shodnout na křesťanovi, ačkoli ten je volen také muslimy – sunnity a šíity – a rovněž drúzy a alavity. Už to samo o sobě je nesnadné: příliš mnoho slimáčků a málo kapustičky, řečeno v odlehčeném tónu. Další aspekt problému: v prvním kole musí vítěz získat dvě třetiny hlasů z celkového počtu 128 členů sněmovny, tedy (128 děleno 3 krát 2 plus 1) 86 hlasů. V dalších kolech stačí jen nadpoloviční většina ze 128, tedy 65 hlasů.

Těchto čísel ovšem nebylo ve čtvrtek 29. září dosaženo ani náhodou. Prvního kola se zúčastnilo 122 poslanců, kteří hlasovali takto:

- Michel Moawad (ze strany Hnutí za nezávislost) … 36 hlasů

- Salim Eddé (nezávislý, podnikatel, sběratel minerálů) … 11 hlasů

Ani jeden tedy na vítězství nedosáhl. A co zbývajících 75 členů parlamentu? 63 z nich odevzdalo bílý lístek, 12 lístků bylo neplatných – a zdá se, že navzdory tomu, v jak kritické ekonomické a finanční situaci se země nachází, neopouští libanonské zákonodárce humor, tedy spíše jeho šibeniční verze: mezi neplatnými lístky byl také jeden se jménem Mahsi Aminiové, mladé Íránky, která nedávno zemřela poté, co byla zadržena teheránskou mravnostní policií kvůli špatně uvázanému hidžábu a ve vazbě upadla do kómatu, anebo jméno Rašída Kárámího, libanonského expremiéra, který zahynul při atentátu v roce 1987.

První kolo tedy zůstalo bez výsledku. A aby nebylo té frašky málo, druhé se vůbec nekonalo, protože sněmovnu před jeho konáním opustila řada poslanců Hizballáhu a jeho spojenců – šíítské strany Amal a Svobodného vlasteneckého hnutí současného prezidenta Aouna. A co ďas nechtěl, v sále zůstalo pouze 64 zákonodárců, tedy přesně o jednoho méně, než kolik jich bylo potřeba, aby se mohlo ve volbě pokračovat.

PREZIDENT AŽ NA 46. POKUS

Šéf Národního shromáždění Nabí Berrí pak sešlost rozpustil. S tím, že sněmovnu svolá až poté, co se jednotlivé frakce vůbec na nějakém kandidátovi smysluplně domluví. Což vůbec neznamená, že se to stihne do konce mandátu Michela Aouna (31. 10.) a že Libanon nebude v dalším období bez hlavy státu, čímž se k ekonomické a finanční krizi přidruží ještě krize politická. Ne že by s tím Libanonci neměli své zkušenosti. Například současný prezident Aoun bylo zvolen až na 46. (slovy čtyřicátý šestý !!!) pokus – předchozích 45 kol se konalo od května 2014 do října 2016, což znamená, že Libanon byl 29 měsíců bez hlavy státu (prezidentské pravomoci přešly na vládu).

Lze předpokládat, že reprízu takovéhoto nekonečného seriálu si přeje jen málokdo. Pak je ovšem s podivem, jak lehkovážně si někteří zákonodárci v zemi cedrů počínají.