Putin. Žvaní o denacifikaci Ukrajiny a jeho vzorem je obdivovatel fašismu

V závěru svého projevu u příležitosti Velké teritoriální loupeže zapěl Putinv Kremlu před plným Georgijevským sálem ódu na filozova Ivana Iljina. Tím postavil celou svoji denacifikační propagandu na hlavu.

Tomuto aspektu Putinova vystoupení z 30. září 2022 se budu věnovat v závěru článku. Nejprve ale zmínka o tom, v čem se s Putinem mohu ztotožnit. To když hovořil o tom, že nehodlá nechat vtloukat do hlavy ruským dětem, že existují i jiná pohlaví než muž a žena. „Chceme tohle všechno pro naši zemi a naše děti?“ ptá se a odpovídá: „Pro nás je toto všechno nepřijatelné.“

Rozumím a souhlasím. Ani já neznám víc než dvě pohlaví, muže a ženu. Považuji za zvrácenost označovat rodiče čísly, stejně tak jako jiné nesmysly (zákaz oslovení „dámy a pánové“ a tak podobně). Na rozdíl od Putina si ale myslím, že tento respekt k tradičním hodnotám nemůže a nesmí být sám o sobě důvodem k ospravedlnění brutální agresivní politiky.

Vyhlásil Putin ve zmíněném projevu svobodnému světu studenou válku 2.0? Tuto otázku jsem si položil, když jsem se s jeho projevem podrobně seznámil (prostřednictvím webu Kp.ru). Nabyl jsem dojmu, že ano. Pokud se tak nestalo už dřív (což nevylučuji), pak datum 30. září 2022 vstoupí do historie jako den, kdy se Rusko z vůle svého vládce stalo definitivně a na velice dlouhou dobu otevřeným nepřítelem Západu. Toho dne Putin pohřbil poslední kapky naděje na možné budoucí partnerství se svobodným světem (v jaké jsme mnozí doufali po rozpadu Sovětského svazu).

Nebýt toho, že jde o děsivou tragédii, působí některé Putinovy výroky až úsměvně. Tím, jak jsou hloupé a absurdní – a pochopitelně lživé nebo nabízející účelově zdeformovaný obraz skutečnosti. Ona to ale žádná legrace není. Putin znovu hovořil o „tragédii rozpadu Sovětského svazu“, což byla podle něj „národní katastrofa“ (jako kdyby SSSR byl státem pouze jednoho národa) a pravil, že poslední vůdci Sovětského svazu „zničili naši velkou zemi“ (na mysli měl Bělověžskou dohodu z prosince 1991 podepsanou nejvyššími představiteli Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska o zániku SSSR a vytvoření Společenství nezávislých států).

Putinovi nelze upřít právo na takového hodnocení konce Sovětského svazu. V jeho případě ovšem nejde toliko o osobní úhel pohledu na část historie země, v jejímž čele stojí, ale o to, že tento jeho úsudek spoluvytváří současnou ruskou politiku, politiku nanejvýš nebezpečnou.

O smýšlení vládce Kremlu svědčí jeho následující slova; jde o velice omezený výběr toho, s čím před kremelské auditorium přišel:

-  Pro Západ (západní vládnoucí elity) je prý  „zásadní, aby všechny země odevzdaly svou suverenitu Spojeným státům“. (Bohužel chybí příklad, kolik takových zemí to udělalo; jde o čistokrevnou propagandistickou lež. V minulosti jsme byli svědky něčeho jiného: koncepci omezené suverenity prosazoval Brežněv a kdo prožil dospělost v komunistickém režimu ví, jak to tenkrát fungovalo.)

-  O Západu ve vztahu k Rusku:  „Nechtějí rovnocennou spolupráci, ale loupež. Chtějí nás vidět ne jako svobodnou společnost, ale jako dav bezduchých otroků.“  (Hovořit o loupeži Západu ve stejném dni, kdy Moskva v cirkusovém politickém představení bezostyšně ukradla část území suverénnímu ukrajinskému státu je do nebe volající nehoráznost. A pokud někdo dělá z Rusů bezduché otroky, pak nikoli Západ; v této věci by se měl Putin porozhlédnout po domácím hřišti a také se podívat do jednoho z kremelských zrcadel.)

-  Dále jsme se dozvěděli, že  „západní elity popírají nejen národní suverenitu a mezinárodní právo“, ale že  „jejich hegemonie má výrazný charakter totality, despotismu a apartheidu“. (Pokud někdo popírá něčí národní suverenitu a mezinárodní právo, pak je to Rusko a jeho agresivní počínání vůči Ukrajině.)

-  Putin též zmínil, při exkurzi do minulosti, vznik  „silného centralizovaného státu v Rusku, který se rozvinul a upevnil na velkých morálních hodnotách pravoslaví, islámu, judaismu a buddhismu, na ruské kultuře a ruském slovu otevřeném všem“. (Zejména oběti protižidovských pogromů by mohly vyprávět cosi o upevnění a rozvinutí ruského státu na morálních hodnotách judaismu.)

-  A dále:  „Dovolte mi také připomenout, že Spojené státy spolu s Brity během druhé světové války proměnily Drážďany, Hamburk, Kolín nad Rýnem a mnoho dalších německých měst v ruiny bez jakékoli vojenské nutnosti."  (Jak kdyby Sovětský svaz nebyl členem protihitlerovské koalice, jako kdyby sám sovětský vůdce Stalin nenaléhal na západní Spojence, aby bombardovali německá města, jako kdyby Německo nebylo úhlavním nepřítelem Sovětského svazu, který vítězství nad ním právem považoval za jeden z nejvýznamnějších momentů svých dějin, což platí i o RF – a najednou stejný Putin, který o rozpadu SSSR hovoří jako o tragédii, vytváří dojem, že bombardování společného nepřítele byla chyba. Neuvěřitelné!)

-  Putin šel dokonce tak daleko, že prohlásil o USA:„Doposud fakticky okupují Německo, Japonsko, Korejskou republiku a další země a zároveň je cynicky nazývají rovnocennými spojenci." (Opět si plete kazajku se svěrací kazajkou, nechce chápat rozdíl mezi skutečnou okupací, které se nyní dopouští Rusko na Ukrajině, a dohodou vlád demokratických zemí o přítomnosti ozbrojených sil spřátelených zemí na jejich území, o čemž mají suverénní právo rozhodovat pouze a jenom tyto země.)

- Ukázka nehorázně lži na závěr této části článku. K protiruským sankcím Putin řekl:  „Sankce ale Anglosasům nestačí, přešli na sabotáž – neuvěřitelné, ale pravdivé – když zorganizovali výbuchy na mezinárodních plynovodech Nord Stream, které vedou po dně Baltského moře … .“  (Toto se slušnými slovy komentovat snad ani nedá.)

•

Nejsem si jist, že každý, kdo sledoval projev na CNN Prima News (v českém překladu) zaznamenal Putinovu zmínku o „pravém vlastenci Ivanu Alexandroviči Iljinovi.“ Citoval tato jeho slova:

„Považuji-li Rusko za svou vlast, pak to znamená, že rusky miluji, vnímám a přemýšlím, zpívám a mluvím; že věřím v duchovní sílu ruského lidu. Jeho duch je i můj duch; jeho osud je i můj osud; jeho utrpení je mým žalem; jeho rozkvět je mou radostí.“

Vznešená vlastenecká slova, jen stěží bychom našli důvod je rozporovat.

Je tu ale i „druhá strana mince“. Odpověď na otázku, kdo vlastně byl Ivan Iljin (zemřel 1954). Protibolševický filozof, který po říjnové revoluci 1917 musel  odejít  na Západ. Není zde prostor pro komplexní pojednání o této osobnosti, nicméně v souvislosti s neustálým žvaněním kremelské propagandy o ukrajinských nacistech a nutnosti denacifikace Ukrajiny připomenu několik klíčových údajů z článku „Putinova zvrácená východiska neospravedlňují válku“, který vyšel letos 8. dubna na webovém magazínu Proboha.cz. Jeho autor David Novák, nejvyšší duchovní představitel Církve bratrské, o Iljinovi píše:

-  „Především viděl ve fašismu politiku nadcházejícího světa a jako exulanta ho ve dvacátých letech hluboce znepokojovalo, že Italové dospěli k fašismu dříve než Rusové.“

-  „V Hitlerovi spatřoval obhájce civilizace před bolševismem. Psal, že nacismus je především  duch, na němž se Rusové musejí podílet.

- „Slovo Ukrajinci Iljin používal výhradně v uvozovkách. Dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci mimo ruský organismus. Kdo mluví o Ukrajině, je podle něj smrtelným nepřítelem Ruska.“

Čili, a není to žádné tajemství, Iljin sympatizoval s fašismem i nacismem - a Putin sympatizuje s Iljinem. Překvapení? Pro mnohé jistě ano.

Na stránkách internetového žurnálu Ridl.io, který se zabývá ruskými záležitostmi, napsal politický analytik Anton Barbashin v dubnu 2018 („Ivan Ilyin: A Fashionable Fascist“): „Ivan Iljin je citován a zmiňován nejen prezidentem Ruska, ale i (tehdejším – LS) premiérem Medveděvem, ministrem zahraničí Lavrovem, několika ruskými gubernátory, patriarchou Kirillem, různými vůdci strany Jednotné Rusko a mnoha dalšími.“

Jinými slovy: nejvyšší elity ruského státu jsou „uhranuty“ Iljinem.

Barbashin férově připomíná, že „Iljinova díla bývají rozdělena do dvou kategorií. První tvoří jeho práce o ruské státnosti a spiritualitě, které hlava státu (Putin – LS) a další považují za úctyhodné a hodné citování. Druhá kategorie: pochybné texty o fašismu; ty Putin necituje.“ Nicméně dodává,  že Iljinovy ideje týkající se spirituality a ruského státu „jsou úzce spjaty s jeho pozitivními názory na režimy Hitlera, Mussoliniho, Salazara a Franca“. A uzavírá:

„Navzdory všem hrůzám války, holocaustu a nevídané destrukci Evropy, Ivan Iljin neodmítl myšlenky fašismu, ale okamžitě navrhl, jak jej zlepšit tím, že se vyvaruje několika chyb, kterých se dopustili jeho tehdejší představitelé. (…) Samotná skutečnost, že vládci Ruska, Státní duma, církev a televize očišťují obraz Iljina a legitimizují ho jako skutečného ruského filozofa, nemůže než vyvolat totální odmítnutí a odpor. Navíc v zemi, kde jsou lidé hrdí na to, že porazili fašismus, je pocta vůči Iljinovi tragickou ironií.“

A jsme ve finále. Sám Putin, který založil svoji agresivní politiku vůči Ukrajině na lži – údajné potřebě její denacifikace – se veřejně hlásí k mysliteli, který choval nepokryté sympatie k fašismu a k Hitlerovi. Příklon k Iljinovi víc než co jiného demaskuje skutečný charakter Putina jako krajně nebezpečného politického individua schopného uvrhnout svět do katastrofy, jejíž důsledky nikdo z nás nechce ani domýšlet. V základech jeho myšlení nacházíme kaskády lží, faleš a pokrytectví, propagandistickou účelovost a pravý opak toho, co v jeho řeči také zaznělo: „Naše hodnoty jsou lidskost, milosrdenství a soucit.“ Ano, Buča, Izjum, Peremoha. Boroďanka, Makariv a další a další místa – to jsou němí svědkové ruské lidskosti, milosrdenství a soucitu. Někde po sobě zanechali agresoři i památníky činů založených na hodnotách prezentovaných Putinem – masové hroby.