Ještě k reprezentantům cizího původu, ba „jiné“ barvy pleti

Někdy se stane, že reakce jediného čtenáře na blogerův článek, v tomto případě dva, inspiruje autora k napsání článku dalšího. Platí to i o mých příspěvcích o úspěchu „nebílých" Izraelců na současném  atletickém ME.

To se koná od 15. srpna v bavorském Mnichově.

Pan Jakub Šolc, čtenář blogů iDNES, patří k těm sportovním fanouškům, kteří mají problém s účastí cizinců v reprezentačních týmech. V diskusi píše: „ ... obecně mi vadí třeba Američané v basketbalových reprezentacích skoro všech zemí. U nás třeba Kia Vaughn bez jakéhokoliv vztahu k ČR.“

To mě překvapilo. Bez jakéhokoli vztahu k ČR? Léta 2012 – 2017 v klubu USK Praha nic neznamenala? V roce 2017 obdržela Vaughn české občanství a do roku 2019 hrála za naši reprezentaci. I to je snad vyjádřením vztahu k České republice. Nebo ne? (Kia Vaughn shodou okolností v pondělí 15. 8. 2022 oznámila ukončení profesionální basketbalové kariéry v USA. V lednu jí bylo pětatřicet.)

Nepopírám, že pan Šolc otevřel zajímavé téma, ovšem téma za daného stavu věcí neřešitelné. Ve svém dalším příspěvku píše: „Obecně jsou dnes pravidla nějak nastavená, sportovec může startovat, pokud má občanství, což jde někde obratem. Já s tím nesouhlasím, ale to je asi tak vše, co s tím mohu dělat. Smysl by mi dávala podmínka občanství např. 15 let, pak můžeš startovat.“

Wow!

Ale ano, má pravdu: pravidla jsou nastavena a očekávat revoluční změnu by bylo iluzorní. Na druhou stranu, je-li podmínkou získání občanství, pak osobně nevidím důvod, proč by po jeho obdržení nemohli novopečení občané tu kterou zemi vzápětí reprezentovat. Pokud by platilo zmíněné „pravidlo 15 let“, pak by mnoho cizinců za ČR nehrálo. Například Kia Vaughn, která se stala naší občankou, jak již řečeno, v roce 2017 (ve třiceti), by musela čekat do roku 2032; to by jí bylo pětačtyřicet a v tom věku by našim „Lvicím“ mnoho prospěšná nebyla, když v těchto dnech s basketbalem končí (a to jí je o deset let méně).

Tudy zjevně cesta nevede.

Vraťme se ale k reprezentantům Izraele černé pleti na mnichovském šampionátu. Pan Šolc uvádí: „Věřím, že vaši běžci (myšleno Izraelci – LS) splňují všechna kritéria, což ale neznamená, že ta kritéria musím považovat za správná. Neznám přesně individuální osudy běžců z Izraele … .“

Zde bych jen obrátil pozornost na prostý fakt, že Izrael je státem Židů nejen v zemi narozených, ale také těch, kteří se vrátili z diaspory. Mezi nimi jsou i Židé z Etiopie, například Marhu Teferi, stříbrný na mnichovském maratonu mužů. Narodil se v roce 1992 do židovské rodiny v etiopské diaspoře, v roce 2006 s rodiči emigroval do Izraele. Má černou pleť – jakou jinou by měl jako člověk původem z Afriky mít? Sportovců s podobným životopisem je v izraelských reprezentačních výběrech celá řad.

Ano, jiný je případ Lonah Chemtai Salpeterové, bronzové na mnichovské 10km trati. Ta má také černou pleť. Do Izraele přišla jako Keňanka pracovat na tamní ambasádu své země v roce 2008, v Izraeli se ale vdala (za atletického trenéra Dana Salpetera) a v roce 2016 jako manželka Izraelce získala izraelské občanství a právo tuto zemi reprezentovat.

Je to problém?

Pan Šolc v závěru svého diskusního příspěvku napsal: „ Závody jako včerejší (15. 8.) běh žen na 10 km, kde vyhraje Keňanka, třetí je asi taky Keňanka, mě na ME nebaví a nepřijdou mi ani fér.“

Ono je to trochu jinak. Běh na 10 km vyhrála sice Keňanka původem, ale Turkyně občanstvím. Yasemina Caková se totiž přestěhovala z Keni do Turecka a v roce 2015 se stala jeho občankou. O rok později už přivezla své nové zemi medaile – dvě zlaté z ME v Londýně za vítězství na 5 tisíc a 10 tisíc metrů.

Čtvrtá na deseti kilometrech, irská vytrvalkyně Fionuala McCormacková, se tenkrát nechala slyšet: „Jsem frustrovaná, je mi z toho zle.“ Proč to? Podobný názor jako Jakub Šolc: Inu proto, že závod vyhrála v barvách Turecka atletka původem z Afriky.

A dodala: „Jen mi to přijde jako vtip, nemyslím, že by lidé měli jen tak střídat země, jak se jim zachce.“ Ale ale. A co  právo na svobodu pohybu, právo vybrat si zemi, kde chci žít a pokud má ta země o mě zájem, pak by mělo jít nikoli o vtip, ale o něco, co je naprosto samozřejmé. Anebo musí každý zůstat nadosmrti tam, kde se narodil a má-li sportovní talent, tak pouze tuto zemi reprezentovat? To připadá jako vtip zase mně.

Tedy - po mnichovské „desítce“ žen z tohoto pondělí (15. 8.) stanuly na stupních vítězů dvě běžkyně černé pleti: zlatá reprezentantka Turecka keňského původu a bronzová reprezentantka Izraele rovněž keňského původu. Stříbrná doběhla ve fantastickém finiši před Izraelkou britská reprezentantka Eilish McColganová. Ta jako jediná z medailistek zřejmě splňuje kritéria některých (nejen) fanoušků na „čistokrevnou“ Evropanku. Narodila se ve Skotsku, nepochází odnikud z mimoevropské Tramtárie, navíc je bílé pleti,  půvabná dlouhovlasá blondýna  – prostě radost pohledět. Žena jako stvořená pro start na evropském šampionátu.

Je to tak správně?