Dobrá zpráva z Íránu

Z Íránu přicházejí vesměs špatné zprávy. Tak jako z každé totality, v níž si vládci usurpují právo pošlapávat lidskou svobodu. V totalitě íránské je to o to horší, že chování mocných diktuje islámský fanatismus.

Na bezpočet děsivých zpráv o pronásledování a věznění křesťanů připadá čas od času jedna pozitivní. Tu nejnovější s potěšením zaznamenávám.

Publikována byla už 28. února 2022 na webu neziskové organizace Article 18. Ta sídlí v Londýně, informuje svobodný svět o porušování náboženské svobody v Íránu a upozorňuje na případy pronásledování křesťanů.

Název organizace (Article 18 = Článek 18) je odvozen z článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (MPOPP), v němž je uvedeno:

1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováním obřadů a vyučováním.

2. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby.

3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.

4. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.

Mezi země, které tento pakt ratifikovaly, patří také Írán. V této zemi vstoupil v platnost v březnu 1976.

Než přistoupím k vlastní „dobré zprávě“ z Íránu, připomenu dva články tamní ústavy, které se týkají náboženské svobody neislámských vyznání.

Zatímco Hlava 1 v článku 12 hovoří o tom, že oficiálním náboženstvím v zemi je islám (a dodává k tomu řadu podrobností), v článku 13 čteme, že jedinými uznanými náboženskými menšinami jsou stoupenci zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Ti mohou v mezích zákona svobodně vykonávat své náboženské obřady, řídit se svým kánonem v záležitostech jako manželství, pohřby apod. A mít vlastní vzdělávací instituce. V článku 14 je navíc uvedeno, že vláda islámské republiky a všichni muslimové jsou povinni zacházet s nemuslimy v souladu s etickými normami a zásadami spravedlnosti a rovnosti a respektovat jejich lidská práva. Takto si mají počínat vůči každému, kdo se zdrží zapojení do spiknutí nebo činnosti proti islámu a Íránské islámské republice.

Říká se, že papír snese všechno – a pokud jsou „paragrafy“ více či méně gumové a chování úřadů určuje islámský fanatismus, nelze se divit, že íránské věznice jsou plné lidí, kteří se svobodně rozhodli vyznávat křesťanskou víru, na což podle článku 18 MPOPP (viz výše) mají právo, ovšem podle íránských islámských mocipánů nikoliv. Jde samozřejmě o konvertity, kteří se sice narodili do muslimské rodiny, ale v dospělosti se svobodně rozhodli stát se křesťany (uvěřit v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele).

Někteří z těchto křesťanů se účastní bohoslužeb nikoli v oficiálních kostelech či modlitebnách, ale v takzvaných domácích sborech – scházejí se v soukromých domech a bytech, aby v nich praktikovali svoji víru: četli z Bible, poslouchali kázání, zpívali a modlili se.

Něco takového je íránským islámským úřadům trnem v oku. Při raziích v domácích sborech v lednu a únoru 2019 bylo zatčeno devět křesťanů (jména níže*); na podzim byli 2019 odsouzení  za jednání proti národní bezpečnosti  a  propagaci sionistického křesťanství. Můžeme se dohadovat, co z toho je víc absurdní.

Pět z nich bylo uvrženo do vazby už v červenci 2019, další čtyři nastoupili do kriminálu v červnu 2020.

Následoval odvolací proces, který skončil na íránské poměry zázrakem.

Nejprve v listopadu 2021 soudce Nejvyššího soudu nařídil v rámci odvolání přezkum všech devíti případů. Uvěznění křesťané byli do oznámení výsledků odvolání propuštěni. Konečný verdikt byl oznámen 28. února (obr. 1). Odvolací soud dospěl k názoru, že neexistuje dostatek důkazů o tom, že by odsouzení věřící jednali proti národní bezpečnosti a ztotožnil se s názorem obhajoby, že pouze praktikovali v domácích sborech svoji víru v souladu s křesťanským učením, přičemž konstatoval, že křesťané se učí žít „v poslušnosti, podřízenosti a podpoře úřadů“.

... obr. 1/Zdroj: Web organizace Article 18.

Podle zprávy v Article 18 soudci vzali na vědomí právní zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a také citovali islámské rčení, které učí, že „je lepší dělat chyby při aktu odpuštění či udělení milosti než při trestání“.

Shrnuto:  Devět nespravedlivě odsouzených íránských křesťanů bylo shledáno nevinnými.  Důvod k jásotu? Ne tak docela.

Jeden z nich je opět za mřížemi v souvislosti s jinými křesťanskými aktivitami a další dva čelí nové žalobě. Představa, že z „kauzy devíti“ bude udělán precedens aplikovatelný na další křesťanské konvertity z jiných kauz, kteří jsou nadále vězněni, je zjevně mylná. A to navzdory tomu, že v „kauze devíti“ se stolice č. 34 teheránského odvolacího soudu ztotožnila s názorem soudce Nejvyššího soudu z listopadu loňského roku, že pouhé kázání v křesťanských domácích sborech, ba ani to, že se někdo hlásí k „sektě evangelikálních sionistů“ nepředstavuje jednání proti národní bezpečnosti.

Je to, jak zmíněno v úvodu, jedna z mála dobrých zpráv v záplavě špatných. Při vědomí toho, že jedna vlaštovka jaro nedělá - a tím méně jedno pírko z této vlaštovky.

*  Osvobození křesťané, o nichž pojednává tento článek (anglická transkripce): Matthias Ali-Haghnejad, Shahrooz Eslamdoust, Behnam Akhlaghi, Babak Hosseinzadeh, Mehdi Khatibi, Khalil Dehghanpour, Hossein Kadivar, Kamal Naamanian a Mohammad Vafadar.