Reakce na diskusní příspěvek Aleše Morbicera

Napsán je pod mým textem „Reakce na článek Jana Fikáčka Proč je Hamás teroristický“, který byl publikován na blogu iDNES 26. května. Pro lepší přehled začnu plnou citací příspěvku pana Morbicera.

ALEŠ MORBICER napsal:

Znamená to tedy, že téměř všichni obyvatelé Severní a Jižní Ameriky by měli opustit své domovy a odejít zpátky do Evropy, Afriky a Asie? Protože to území zcela jistě sebrali původnímu obyvatelstvu, které na něj má nepopiratelný nárok.

-------------------------

Pokud jde o Izrael, je jistý problém z počátku znovuobnovení státu (cca 800 tisíc vyhnaných Arabů), nicméně nezpochybňujme jeho právo na vznik. Problémy začínají eskalovat až později, bych řekl. Hlavně tím, že je systematicky, krůček po krůčku, s použitím dvojího metru, likvidována šance na dvojstátní řešení. Východní Jeruzalém je judaizován, Židé restituují i pozemky z 19. století, kdežto Arabům je restituce před rok 1948 zapovězena. Dál a dál se budují osady na územích, kde se předpokládal vznik palestinského státu Arabů. Už nezbylo žádné souvislé území, kde by mohl být a Trumpova karikatura řešení to jen potvrdila. Ke všemu přispívá naprostá zkorumpovanost těch mírovějších palestinských sil a také že jejich arabští bratři je jedni po druhých začínají tváří v tvář síle Izraele házet přes palubu. Žít na Západním břehu coby arabský neobčan Izraele je už dnes peklo plné omezování, check pointů atd.

Ta mírumilovná většina je ve slepé ulici.

MOJE REAKCE:

K první otázce (nad čárou): Samozřejmě nikoli. Kdyby Židé založili v diaspoře jeden či více nezávislých židovských států, pak by proti původní sionistické myšlence bylo možné argumentovat existencí těchto států. Jistě by se našly hlasy tvrdící: Máme své státy zde (dejme tomu na části severní Afriky), proč bychom zakládali další v Palestině? A proč bychom tam měli migrovat?

Stejně tak dejme tomu potomci Španělů v Jižní Americe. Proč by se tito lidé měli vracet z Kolumbie, Ecuadoru, Peru atd. do Španělska, když zmíněné země jsou jejich "španělskými" státy? Židé ovšem před vznikem Izraele žádný židovský stát neměli. Logicky tedy volali po jeho ustavení tam, kde kdysi historicky existoval (existovaly - bylo jich víc) a stejně logicky se do něj také stěhují. Ne samozřejmě všichni: není to jejich povinnost, ale právo.

Dále k některým bodům v diskusním příspěvku:

/1/  800 tisíc "vyhnaných" Arabů - proti tomu musíme postavit řádově stejný počet vyhnaných Židů z arabských zemí čili "nula od nuly pojde". Rozdíl je pouze v tom, že Izrael je integroval (a nebyl to snadný proces), arabské země si je nechali jako prostředek k politickému vydírání.

/2/  Arabům je restituce jdoucí před rok 1948 zapovězena. A Židům v arabských zemích, kde zanechali nemalé majetky a nemovitosti, snad ne? Opět je to "jedna k jedné".

/3/  Kořenem konfliktu je arabské odmítnutí práva Židů obnovit na svém historickém území svoji domovinu, posléze nezávislý stát. A jelikož si palestinští Arabové svůj stát po vzniku Izraele vytvořili, dokonce jeden stát a jednu další vládu, je dnešní snaha o "dvoustátní řešení" více než problematická. Připomeňme:

USTAVENÍ PALESTINSKÉHO ARABSKÉHO STÁTU

Původní Zajordánsko se rozšířilo o Předjordánsko (dnes Západní břeh) včetně východní části Jeruzaléma, čímž vzniklo Jordánsko. Jeho občany se stali palestinští Arabové z Předjordánska a východního Jeruzaléma: měli jordánské pasy, zastoupení v ammánském parlamentu i ammánské vládě. Tedy: měli (mají) stát.

Následuje výčet předsedů jordánské vlády palestinského původu v období 1948 až 1963 (15 let):

•  Tawfik Abu Al Huda/* v Akku: premiérem Jordánska v letech 1947-1950 před vznikem Jordánska byl premiérem Zajordánska)/1951-1953/1954-1955;
•  Samir Al Rifai/* v Safedu: premiérem Jordánska v letech 1950-1951/1956/1958-1959/1963;
•  Ibrahim Hašem/* v Nábulusu: premiérem Jordánska v letech 1955-1956/1957-1958;
• Hussein Khalidi/* v Jeruzalémě: premiérem Jordánska 9 dní v roce 1957

Co je ale neméně podstatné, ba klíčové. 11. dubna 1950 se konaly volby do dolní komory jordánského parlamentu (Sněmovny reprezentantů), která měla tehdy 40 poslanců. Voleb se zúčastnilo obyvatelstvo jak zajordánské části monarchie, tak předjordánské (Západní břeh a východní Jeruzalém), přičemž obě části státu měly rovnoměrné zastoupení: 20 reprezentantů bylo z oblastí východně od řeky Jordán (bývalé Zajordánsko), 20 reprezentantů – palestinských Arabů – bylo zvoleno na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě.

Následně byla zformována nová vláda s premiérem Saidem al Muftim. Ten sice nebyl palestinského původu, nicméně jeho kabinet byl z jedné poloviny tvořen palestinskými ministry.

A konečně:  23. dubna 1950 potvrdila jordánská Sněmovna reprezentantů spojení obou částí království, tj. zajordánské se  Západním břehem a  východním Jeruzalémem, čímž byl demokratickou cestou dovršen proces vzniku Jordánského hášimovského království a současně vznik arabského státu na území Palestiny.

Že se arabská palestinská reprezentace rozhodla nevyhlásit samostatný stát pouze na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, ale spojila svůj osud se Zajordánskem? To je výlučně její rozhodnutí, které může okolní svět vzít na nejvýš na vědomí.

CELOPALESTINSKÁ VLÁDA

Souběžně byla v roce 1948 v Pásmu Gazy ustavena (konkurenční - ach ta arabská "jednota")  celopalestinská vláda podporovaná Egyptem a dalšími zeměmi Arabské ligy. Později, v roce 1959, egyptským prezidentem ovšem  "zrušená". Zvláštní – ale také tuto skutečnost můžeme vzít nanejvýš na vědomí.

Shrňme tedy: V letech 1948/1949 měli palestinští Arabové k dispozici území jak Předjordánska (Západního břehu) a východního Jeruzaléma, tak Pásma Gazy; na tomto teritoriu mohli ustavit nezávislý arabský palestinský stát s hlavním městem východním Jeruzalémem. Že tak neučinili a rozhodli se jak se rozhodli, je, jak již zmíněno, jejich věc a věc ostatních arabských států, rozhodně to není problém Izraele.

Přemýšlivější lidé  mohou nanejvýš zauvažovat: Když v roce 1964 vznikla organizace PLO, v českém překladu Organizace pro osvobození Palestiny, měli palestinští Arabové svůj stát – jordánskou monarchii. Vedle toho existovalo Pásmo Gazy spravované nikoli Izraelem, ale Egyptem. Jaké území tedy chtěli palestinští Arabové osvobozovat a od koho? Pásmo Gazy od Egypta? Západní břeh a východní Jeruzalém od svého státu Jordánska? Nebo tu část Palestiny, na které existoval od roku 1948 Stát Izrael?

Dnes chtějí ti umírněnější palestinští Arabové vytvořit svůj stát na teritoriích, kde ho mohli mít po skončení první války s Izraelem (1948/1949). Po zkušenostech, které v desetiletí po vzniku Izraele, Jordánska a ustavení celopalestinské vlády v Pásmu Gazy následovaly, nelze než konstatovat: bohužel pozdě, příliš pozdě. Situace je dnes zcela jiná a té je nutné podřídit nynější snahy o mírové narovnání.

Dovolím si paralelu. Pokud by si dnešní Německo nárokovalo Východní Prusko, po porážce nacistického Německa ve druhé světové válce rozdělené mezi SSSR (dnes RF) a Polsko, jaké by se mu dostalo odpovědi? Samozřejmě záporné: neměli vaši předchůdci rozpoutat válku - a o Východní Prusko byste nepřišli.

Kdyby Arabové po porážce v první válce s Izraelem místo fantazírování o "osvobození Palestiny" (likvidaci Izraele) ustavili svůj stát na území, která si dnes nárokují a nevyprovokovali další války, tak by ten stát měli. Řečeno s klasikem (izraelský exministr zahraničí Abba Eban): Ani v tomto případě palestinští Arabové nepromarnili příležitost promarnit příležitost.

Úplně na konec. Zmínka Aleše Morbicera o "judaizaci východního Jeruzaléma" je podobný demagogický nesmysl jako kdyby si Rusové stěžovali, že "Češi bohemizují Karlovy Vary".

PŘÍLOHA – MAPA JORDÁNSKA

... obr. 1/Takto si pamatujeme mapu Jordánska ze školních atlasů a jiných zeměpisných publikací. S hranicemi stanovenými dohodou o příměří 1949. Tedy se Západním břehem (Nábulus, Hebron) a východním Jeruzalémem. Tato hranice platila do června 1967 - do šestidenní války. Tu Jordánsko prohrálo a o území Západního břehu a východního Jeruzaléma přišlo. I tak zůstalo tomuto království,  které bylo, jak uvedeno v článku, také státem palestinských Arabů, přibližně 94 procent teritoria, které držel před šestidenní válkou. (Zdroj mapy: Publikace Jordánsko/Institut zahraničního obchodu/ČTK-Pressfoto,  str. 63, rok vydání 1978)