K jednomu malému faux pas při udělování státních vyznamenání

Velice mne potěšilo, že mezi vyznamenanými 28. října 2019 na Pražském hradě byl i vzácný člověk Jan Jelínek. Opravdový křesťan – nejen ve slovech, ale především v činech. Křesťan pro lidi, kterým byl ku pomoci.

Ostatně i proto byl oceněn. Řádem TGM.

Mám k němu pocitově blíž než k ostatním vyznamenaným. Z čistě osobního důvodu. Jan Jelínek se narodil ve stejném městě jako můj otec. V polském Zelově, byť o 16 let dříve, v roce 1912. Přibyl do evangelickém rodiny, součásti české pobělohorské komunity. Spíše než s mým otcem sedával v lavici tamního českého evangelického kostela (reformované církve) s mým dědečkem a babičkou, neboť i moji předkové z této strany patřili do stejné komunity.

Život v Zelově, o kterém mi často  otec vyprávěl, poutavě popisuje Jan Jelínek v knize vzpomínek „Pouštěj chléb svůj po vodě“. V ní také přibližuje svůj pozoruhodný, nebojme se říci dobrodružný život. Nechci zde uvádět to, co si o Janu Jelínkovi každý najde během okamžiku na internetu. Na něm si můžeme přečíst i zmíněnou knihu – ve formátu PDF, odkaz   ZDE

Chci se zastavit u dvou momentů.

Kladl jsem si tu otázku už v minulosti a musím ji položit i dnes. Aniž bych komukoli cokoli vyčítal – a už vůbec ne prezidentu Miloši Zemanovi -, trápí mě, proč v podobných případech, jako je bratr kazatel Jelínek, se vysokého státního vyznamenání dočkají pouze mladší příbuzní. Nebylo v uplynulých desetiletích dost času na to, abychom ocenili především ty hrdiny naší doby, jejichž čas pozemské pouti se krátí? Tak, aby ocenění nebylo v režimu in memoriam?

Jan Jelínek zemřel v prosinci 2009. Tedy dvacet let po sametové revoluci. Vyznamenán byl nikoli za to, co vykonal v těchto dvaceti letech, ale v dávnější minulosti svého života, především za druhé světové války a po ní. Nebyl to jistě člověk, který toužil po metálech, nicméně kdyby byl oceněn předchozími prezidenty (Havlem nebo Klausem) ještě za svého života, dávalo by to větší smysl – pro něj i obecně.

To se jistě týká i jiných osobností.

Je mi líto, že se Jan Jelínek nedočkal řádu TGM ještě za svého života. Nejvyšší mu dal dar dlouhověkosti (odešel v 97 letech), příležitostí ocenit tohoto „českého Schindlera“ tedy bylo dost a dost.

Druhý moment. Sledoval jsem 28. října živý přenos z Pražského hradu a přiznám se – nemám o nynějším hradním kancléři Vratislavu Mynářovi nejlepší mínění. Během zmíněného přenosu se můj názor nezměnil, naopak. Když uváděl vyznamenání pro Jana Jelínka, pravil:

• Prezident republiky propůjčuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy pplk. Janu Jelínkovi,  evangelistickému  kazateli …

Nikoli, pane Mynáři. Jan Jelínek nebyl  evangelistickým, ale evangelickým kazatelem. To jenom pro pořádek.