Reakce na zvolení Zuzany Čaputové, hovořím o těch negativních až nenávistných, to je pro mě další lekce. Málo platné, i když je mi lehce přes šedesát, potvrzuji platnost rčení, že člověk se učí celý život.
Co jsem se dozvěděl? Vyjádření sympatií ke zvolené prezidentce mi vyneslo cejch naivky. Mé nadšení je prý záhadné, údajně bych klidně nechal vyhladit Izrael, kdyby to přispělo k odstoupení Miloše Zemana, můj text je vlastně obsese, jsem směšný, úplně jsem se pomátl.
Jednoho by napadlo, že si Slováci nezvolili za prezidentku inteligentní a slušnou dámu, která mimo jiné ukázala, že kampaň může být prostá konfrontačního ducha (toto vše má pro mě v dnešní době obrovskou hodnotu – ano, i ta obyčejná lidský slušnost), ale snad samotného Belzebuba s maskou půvabné a elegantně vystupující ženy.
Ne, opravdu mi nevadí útoky na moji osobu kvůli sympatiím k Zuzaně Čaputové. Vadí mi něco jiného: že oponenti urážejí více než milion slovenských voličů, kteří v demokratickém hlasování delegovali do prezidentského paláce tuto ženu. Já možná jsem naivka a směšný pomatenec (co na tom záleží); jsou ale naivkové a směšní pomatenci ti, kdo dali hlas Zuzaně Čaputové? Jeden milion, 56 tisíc 582 občanů Slovenské republiky?
Tady přece nejde o jednoho českého blogera, ale o demokratickou vůli většiny těch, kdo se rozhodli jít ke svobodným (což znamená také nepovinným) volbám.
V diskusi se vyskytl názor, jehož autor se ptá (zjednodušeně formulováno), jak mohu sympatizovat se Zuzanou Čaputovou, když jako proevropská politička bude zastávat protiizraelské postoje.
Je to jednoduché - a prosím, aby si moji oponenti uložili následující slova do paměti:
1/Ačkoli jsem nebyl sympatizantem Donalda Trumpa (v US prezidentských volbách jsem podporoval Teda Cruze), věděl jsem, že s některými jeho politickými činy a postoji budu souhlasit. 2/ Ačkoli jsem sympatizantem Zuzany Čaputové, počítám s tím, že s některými jejími politickými činy a postoji nebudu souhlasit.
Svět není černobílý, život ani politika není přímočará – dílčí nesouhlas s tím či oním počinem či postojem nemusí být vždy důvodem k tomu, abych zavrhl (demokratického) politika jako takového. Takto se nechová demokrat s respektem k jiným názorům.
Kdo toto není schopen či ochoten pochopit, s tím sotva najdeme (já vs on/ona) společnou řeč.
Uvedu k tomu jeden „izraelský“ příklad. Ačkoli mám velké výhrady a mnoho otazníků nad politikou sblížení premiéra Jicchaka Rabina s Jásirem Arafatem, přesto si tohoto muže za vše, co pro Izrael vykonal hluboce vážím a mám ve své pracovně na čestném místě jeho portrét. Kvůli problematické politice „Osla“ (mírové a dodnes ne zcela funkční dohody s PLO) nemohu Jicchaka Rabina zavrhnout jako takového; pokud bych to udělal, právem by se o mě psalo, že jsem směšný, že jsem se pomátl, že se chovám jako omezenec, fanatik.
Kvůli případným dílčím názorovým rozdílům nemohu zavrhnout Zuzanu Čaputovou, když s ní v jiných záležitostech souhlasím. Například v tom, co je obsaženo v jejím programu zveřejněném na internetu:
„ ... spravodlivosť na Slovensku neplatí vždy pre všetkých rovnako. Často jevychýlená v prospech mocných. V mnohých korupčných či trestných kauzách sa potvrdzuje, že pre politikov platia iné pravidlá. Zodpovednosť sa voči nim nevyvodzuje, ale štát pritom tvrdo vynucuje dodržiavanie pravidiel od bežných občanov. Nerovnosť v prístupe k spravodlivosti má zhubné dôsledky, lebo utvrdzuje ľudí v presvedčení, že ak pre politikov pravidlá neplatia, nemusíme ich dodržiavať ani my.“
Asi nejsem jediný, kdo si uvědomuje nebezpečí, která plyne z výše uvedeného a které Zuzana Čaputová v televizi DVTV formulovala takto:
Slovensko podle ní stojí na křižovatce. Ve smyslu totálního poklesu důvěry v politické lídry, v demokracii nebo demokratické instituce. Co z toho plyne? „Hodně lidí sahá po extrémních zkratkách,“ říká Zuzana Čaputová. Lidé se podle jejího mínění obrací k extremistickým silám a stranám a jejich vůdcům; pokud se nepokusíme to zvrátit ošetřením příčin, to znamená nevrátíme-li férovost, důvěru a kulturu do komunikace ve veřejném životě, a také neobnovíme-li rovnost před zákonem, tak to může mít postupně velmi nebezpečné a destruktivní důsledky.
Toto že jsou „prázdná slova a fráze“? Tak se na adresu vystupování Zuzany Čaputové v kampani, a také po jejím zvolení, vyjádřil za Institut Václava Klause ve stanovisku Slovenský „projekt“ Jiří Weigl (IVK, 1. 4. 2019). Považuji IVK za prestižní think-tank, jehož mnohé postoje vnímám jako inspirující, nicméně v tomto případě jsem poněkud na rozpacích.
Vysvětlím proč. IVK se staví k Zuzaně Čaputové veskrze negativně. Tento jeho postoj respektuji a argumenty vyjádřené ve Weiglově článku beru na vědomí. Byť mám za to, že výroky typu „dosud nic nevykonala, nikdo ji nezná, a tak o ní nelze nic říci“ jsou poněkud příkré a ne zcela galantní, ale buďme objektivní: v další větě pan Weigl dodává: „Ani v dobrém, ani ve špatném.“ Budiž.
Poněkud mě ovšem překvapuje jedna věc. Jsou to lidé z IVK a zejména Václav Klaus st., kdo opakovaně kritizují tzv. elity (z NGO a jiné) za to, že nikým nezvoleni a nikomu neodpovědní snaží se bez mandátu vzešlého z demokratického volebního procesu ovlivňovat politiku a chod společnosti.
A čeho jsme svědky nyní? Zuzana Čaputová přinesla kůži na trh. Prošla volebním procesem, zvítězila, má mandát od většiny těch, kdo se dostavili k urnám ve svobodných volbách – a je to opět špatně. Přesněji: není to tak, jak by to být mělo podle politického názoru osobností působících v IVK.
Dozvěděli jsme se, že „vše co říkala a dělala po vstupu do předvolební kampaně, je čistý marketing“. OK. Nebyl ale z tohoto pohledu vstup nepolitika Donalda Trumpa do boje o Bílý dům také čistým marketingem? A co tehdy, po Trumpově vítězství, psal IVK ve svém Newsletteru 11/2016? Toto:
Výsledek amerických prezidentských voleb vítáme. Jsme přesvědčeni, že je to dobře pro Ameriku, pro Evropu a celý Západ, i pro Českou republiku. Je to dobře pro celý svět. Troufáme si říci, že v amerických prezidentských volbách zvítězil i Institut Václava Klause a jsme na to pyšní.
Inu, co je ve velké zemi dovoleno Trumpovi, není v malé zemi dovoleno Čaputové. Když byl Donald Trump zvolen prezidentem, nikdo nevěděl, jaký bude. Přesto se z Hanspaulky (sídla IVK) ozval jásot. Stejně tak přesně nevíme, jaká jako prezidentka bude Zuzana Čaputová. Přesto je lidmi z téhož Institutu předem zatracena.
Je to fér?