Neměli by v Moskvě poněkud lépe sladit noty?

Izrael jak slíbil, tak učinil. Ve čtvrtek poslal do Moskvy vysokou armádní delegaci vedenou velitelem vojenského letectva genmjr. Amikamem Norkinem a šéfem divize zahraničních vztahů armády brig. Gen. Erezem Meiselem.  

Smysl mise je jediný. Předložit ruské straně obraz událostí souvisejících se sestřelením ruského vojenského iljušinu v pondělí 17/9 (syrskou PVO, dodejme) ve všech jeho aspektech, včetně předběžných informací a dosavadních výsledků vyšetřování izraelské armády. Delegace také hostitelům prezentovala pokračující pokusy Íránu převést do držení teroristické organizace Hizballáh strategické zbraně a záměr Teheránu natrvalo se v Sýrii vojensky usadit. Netřeba dodávat, že Izrael od první chvíle, kdy se objevily zprávy o sestřelení ruského IL-20, zastává názor, že plnou odpovědnost za tragédii nese syrská strana. Také toto přesvědčení bylo jistě v Moskvě izraelskými generály předneseno.

Kdo tento incident podrobně sleduje, zaznamenal prvotní ruskou aroganci vůči Izraeli a výhrůžky na jeho adresu z vojenských kruhů. Vášně musel krotit samotný prezident Putin, který zachoval chladnou hlavu a zdravý rozum: vinit Izraelce za pád ruského stroje, který sestřelila syrská armáda, je přece jenom trochu silná káva.

Tímto přístupem bezpochyby napomohl vstřícnosti Izraele, který nemá sebemenší zájem na konfliktu s Ruskou federací: premiér Netanjahu vyjádřil v následném TF rozhovoru s Putinem lítost nad smrtí ruských vojáků a ochotu nabídnout veškeré dostupné (samozřejmě uvolnitelné) informace k této záležitosti. Důkazem ochoty Izraele neeskalovat napětí, ačkoli byl ruskými armádními špičkami lživě napaden z něčeho, co neudělal, je zmíněný přílet izraelské delegace do Moskvy.

Izraelci vedou zásadní spor se Sýrií, Íránem a Hizballáhem. Skutečnost, že ve spletitém syrském konfliktu je zaangažováno Rusko musí vzít tak či onak na vědomí a snažit se najít „modus vivendi“ ve snaze předcházet nežádoucím vojenským střetům. To se v zásadě podařilo – a systém zahrnující předběžné varování o izraelských operacích proti nepříteli na sysrkém bojišti funguje. Klíčová je samozřejmě otázka času: Rusové si stěžovali, že je Izraelci v posledním případě informovali „na poslední chvíli“, což je ovšem otázka pro obsáhlejší technickou debatu. Ta by překročila rámec tohoto článku, mimo jiné proto, že k dispozici nejsou detailní informace. Nicméně logicky lze odvodit, že když Izrael bude ruské síly v Sýrii varovat s velkým předstihem, nemá jistotu, že citlivé informace Rusové nesdělí svým spojencům (a úhlavním nepřátelům Izraele), kteří budou mít čas na realizaci potřebných protiopatření.

Jako zajímavost uveďme, že zatímco Putin po incidentu hovořil s Netanjahuem, se syrským prezidentem nikoli – přiznávají ruské zdroje. Asad poslal Putinovi soustrastný telegram, v němž veškerou vinu svaluje na Izrael (píše o „obvyklém běsnění Izraele, který vždy používá nejšpinavějších metod k dosažení nejnižších cílů“ - obr. 1). O tom, že stříleli jeho vojáci není ve zprávě TASSu referující o telegramu ani slovo.

... obr. 1 (Zdroj: Web agentury TASS - screenshot)

Vraťme se ještě k bezprostřední reakci izraelské armády, jejíž mluvčí na Twitteru uvedl:

• Izrael vyjadřuje lítost nad smrtí ruských vojáků
• zodpovědnost za tragédii nese Asadův režim, a také Írán a Hizballáh
• izraelská a ruská armáda mají dohodnutý tzv. deconfliction systém – systém prevence proti nechtěným vzájemným střetům
• prvotní šetření ukázalo, že a) pád ruského letadla způsobila extenzivní a nepřesná protiletadlová palba; b) když syrská armáda vystřelila rakety, byly už izraelské stíhačky ve vlastním vzdušném prostoru; c) během akce izraelských letadel proti cílům v Latákii nebyl později sestřelený růský stroj v operační zóně izraelského letectva; d) syrské protivzdušné baterie pálily bez rozmyslu, aniž by se předem ujistily, že ve vzduchu nejsou ruská (spojenecká) letadla.

Během tiskové konference uspořádané k tomuto incidentu na ruském ministerstvu obrany byla zveřejněna situační mapa (obr. 2), u níž se pro lepší ilustraci incidentu zastavme:

... obr 2 (Zdroj YouTube/Wep Demond)

První, co nás při pohledu na obrázek napadne: vše se odehrálo relativně blízko ostrova Kypr. Tedy země, která patří mezi oblíbené turistické destinace. Tím nechci říci, že návštěvníkům ostrova hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Spíše mám na mysli, jak je mnohé relativní. Mnozí okolo nás se bojí zamířit na dovolenou z bezpečnostních důvodů do Egypta, ale s Kyprem, který je podstatně blíže jednomu z probíhajících konfliktů, problém nemají.

Z mapy je také patrné, že ve vodách východně od Kypru operují nejrůznější „cizí“ vojenská plavidla, zde ruské a francouzské (pozice 6). Pozice 3 (modrá čárkovaná čára) ukazuje pohyb izraelských stíhaček F-16, pozice 4 místo, odkud vypálily rakety na cíle u Latákie (5). Jak patrno, Izraelci nepronikli přímo nad syrské území, ale stříleli v oblasti nad mořem. Dle mapy použili upravené naváděné bomby GBU-39, tzv small diameter bombs, bomby malého průměru, o nichž se na webu televizního programu NOVA Action můžeme dočíst (nedatovaný článek „SDB – bomba, před kterou se nikdy nikdo nikam neschová“):

• GBU-39 je určena především proti stacionárním cílům jako jsou podzemní bunkry, zodolněné úkryty letadel a techniky, sklady paliv či logistická a velící centra nepřítele. Je řízena pomocí inerciálního navigačního systému a také GPS. (…) GBU-39 může během letu na cíl dostávat přes utajené datové spojení prostřednictvím Link 16 upřesněné GPS údaje a korigovat svou dráhu. Maximální rozptyl zásahu tak činí jen pár metrů. Ze 113 kg bomby SDB připadá pouhých 23 kg na bojovou hlavici AFX-757 DIME, která se však svou ničivou silou vyrovná klasickým bombám Mk. 82 o váze 226 kg. Přitom SDB měří na délku jen 1,8 m a v průměru má 190 mm. Díky vysouvacím křídlům má dolet až 110 km v závislosti na výšce letu letounu-nosiče.

Dráha letu sestřeleného IL-20 je zřejmá z plné červené čáry (2), místo zásahu ukazuje červený „X“ a čas „22.07“.

Z mapy je patrné, že pravdu mají ty ruské vojenské zdroje, které říkají, že „prostředky izraelského letectva ani izraelští piloti nemohli ruský letoun vidět, protože přistával z výšky pět tisíc metrů“. A pokud ho nemohli vidět, nemohli se za něj ani schovat, jak Moskva původně tvrdila.

Když už se zdálo, že protiizraelský osten v této kauze je díky prezidentu Putinovi nadobro otupen, přišlo šokující prohlášení ruské ambasády v Tel Avivu (proč není v západním Jeruzalémě, když Moskva oficiálně uznává západní Jeruzalém jako hlavní město Izraele, není jasné), které se na jejím Twitteru objevilo ve čtvrek 20/9 dopoledne (SELČ):

V prohlášení je uvedeno, že Moskva považuje akce izraelských leteckých sil, které vystavily ruské letadlo Il-20 nebezpečí a vedly ke smrti 15 vojáků, za nezodpovědné a nepřátelské. Dále čteme, že Rusko podnikne veškerá nezbytná opatření k eliminaci nebezpečí ohrožující životy a bezpečnost vojáků bojujících proti terorismu.

Položme si otázku, jaká verze vlastně platí:

• schovaly se izraelské F-16 za Il-20, anebo neschovaly, protože o něm vůbec nevěděly?
• byla tragédie důsledkem série nahodilých tragických událostí (jak tvrdí Putin), nebo šlo o nezodpovědnou a nepřátelsku akci Izraele vůči Rusku (jak tvrdí jeho ambasáda v Tel Avivu, potažmo moskevské MZV?

A nakonec: neměli by v Moskvě přece jenom lépe sladit noty, než začnou do světa vypouštět zprávy á la „každý pes, jiná ves“?