Srpen 1968 očima dvanáctiletého kluka

Na přelomu ledna a února 1967 jsem se s rodiči a bratrem (v říjnu toho roku k nám přibyla ještě sestra) přestěhoval ze severních do západních Čech. Tato okolnost zásadním způsobem formovala mé politické přesvědčení.

Ve dvanácti letech?, můžete namítnou. Ano. Pokusím se to vysvětlit.

Rozdíl byl v možnosti či nemožnosti srovnávat. Na severu jsme neměli žádný kontakt se Západem: znali jsme (jako děti) pouze domácí výrobky, česká auta, tuzemský oděv, hračky a sladkosti. Tomu, co jsme slyšeli ve škole, jsme podvědomě věřili. Jedna z děsivých vzpomínek. Když jsme jako desetiletí kluci hráli s kamarádem nohejbalovou dvouhru, hádali jsme se o to, kdo bude „reprezentovat“ Sovětský svaz (to byla čest) a kdo „pouze“ ČSSR. Komunistická indoktrinace byla děsivá.

Po přestěhování došlo ke zlomu. Záhy jsem se přesvědčil o rozporech mezi slovy a realitou. Pomlouvaný Západ, v našem případě Spolková republika, byl sice ztělesněním imperialistického zla, ale v praxi bylo vše jinak. Jiné, lepší, kvalitnější. Německá auta, hračky, čokolády, žvýkačky, oděv, úžasné katalogy Quelle a Neckermann. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů.

Nemohl jsem si nepoložit otázku, proč se desítky rodin z Karlovarska, když je socialismus lepším společenským řádem, stěhují (to v té době z důvodů, které by si zasloužily samostatný text, bylo možné a běžné) či emigrují do západního Německa, tedy prohnilého a ke krachu odsouzeného kapitalismu se všemi jeho negativy, jimiž nám ve škole neustále krmili uši?

Lidé, kteří se odstěhovali (tedy neemigrovali), sousedé, známí mých rodičů a v neposlední řadě příbuzní, se samozřejmě jako návštěvníci vraceli – a s tím v čem přijeli, co přivezli a o čem hovořili se téměř okamžitě v mém mozku zformulovala odpověď na výše uvedenou otázku.

Byla prostá. Lidé odcházejí na Západ proto, že se u nás o kapitalismu lže. A tak jsem se už jako školák začal stávat antikomunistou, antisocialistou – stoupencem kapitalismu. V té době jsem to ještě neměl zargumentované politicky, ale prakticky.

Jak se píše v Bibli: Po ovoci poznáte je. Já jsem jako dítě poznal, že kapitalismus má lepší „ovoce“ než vychvalovaný socialismus.

Do toho přišlo pražské jaro. Nepamatuji si mnoho podrobností, ale cosi pozitivního jsem zaznamenal. Jinou, volnější atmosféru. V té dostala více prostoru pravda. Například: po 21. srpnu jsme všichni považovali za samozřejmé, že to, co se stalo, nebylo nic jiného než okupace.

Krátce po vpádu byly v mém vědomí karty rozdány jasně. Sověti a další armády východního bloku byli okupanti, kdo s nimi spolupracoval byl jasný kolaborant. Politici pražského jara v čele se Svobodou a Dubčekem měli moji důvěru – žel ne nadlouho.

Přišel zlom, který děsivým způsobem otřásl zmíněnou důvěrou dvanáctiletého kluka ve vládnoucí elity a onen „režim s lidskou tváří“. Došlo k tomu v okamžiku, kdy se z okupace stala bratrská pomoc. Opět se po mně chtělo, abych zase uvěřil lži hlásané mocnými této země. To byla poslední kapka.

Učili nás, že socialismus je lepší než kapitalismus. Bylo to lež.

A pak přišli s tou nestravitelnou kolosální lží, že okupace rovná se bratrská pomoc. S tím jsem se nesmířil. Byl to podraz mocných, na který nikdy nezapomenu. Byť mi bylo pouhých dvanáct let.