O peeingu

Angličtina má jednu nepopiratelnou výhodu. Tedy nikoli ve svém domovském prostředí, ale mimo něj. Napíšeme-li u nás „o peeingu“, vypadá to kdovíjak učeně. Přitom jde o obyčejné močení.  

Občas se probouzíme záhy. Z okna ložnice, pohledem upřeným na oblohu, zjišťujeme, jak bude. V neděli (22/7) ráno u nás – zataženo. Žena přináší doplňující meteoinformaci:

• A to v noci pršelo. Vždyť jsem tě kvůli tomu budila.
• Já vím.  Není nad to mít informace z první ruky.

Šedivá obloha byla i včera. Když jsem se vracel z prodejny domácích potřeb, bylo od západu, na naší straně města, tak tmavo, že jsem měl obavy, aby mě to nechytlo. Paraple na dně tašky bych sice vydoloval, ale to aby pak měl člověk tři ruce.

Jsem dobře naložen. Sehnal jsem totiž věc, s níž jsme si chtěli udělat radost. Skleněnou třílitrovou nádobu s víčkem nahoře a kohoutkem dole. Na přípravu vody s kusy ovoce. V obchodě jsem se pozdravil s Mistrem X, členem zdejší výtvarné komunity – také máme doma jedno jeho dílo. Žertoval s prodavačkou, panovala uvolněná nálada a když jsem se dostal na řadu já, mělo to být jinak:

• Jaké máte přání?, pravila příjemná žena za pultem.
• Až se dozvíte co sháním, ztuhne nám úsměv na tváři.
• I mně?, nechápala.
• No, spíš mně … a řekl jsem jí, po čem toužím.

Beze slova se vydala do útrob obchodu, kde měli plno plastových nádob na vodu s ventilkem a jednu skleněnou. Poslední. Triumfálně my ji nabídla. Šťastný den.

Maje asi desetiminutovou rezervu do odjezdu autobusu (bydlím na periferii, mezi městem a přírodou), vydal jsem se do drogerie pro tekuté mýdlo. Byla to jedna z položek, které mi žena nadiktovala. Do paměti, s lístkem zatím nechodím. Cestou jsem potkal sousedku odnaproti; před svým obchodem zalévala obří květináče s čímsi zeleným. (Vyznám se v rudomořských rybách, ale ne v botanice.) Náherná štíhlá blondýna, atraktivní, sympatická s magickým úsměvem.

• Dobrý den, toto je živé nebo umělé?, kladu stupidní otázku, byť nikoli bez logiky.
• Živé, živé.
• Ptám se proto, že když je žena delší dobu pryč, zalévám pro jistotu doma všechny. Živé i umělé. Ty jsou dnes tak kvalitně udělané, že to nepoznáte.
• Ono je to jedno, dodala, až tady budou v noci procházet opilci a močit do květináčů, tak stejně uvadnou.
• Cože? Oni tady močí? Na hlavní promenádě?
• To byste se divil, co se tu v noci děje.

Tak jsem raději pokračoval. Drogerie byla hned naproti, mýdlo s vůní manga koupeno, zadaný úkol splněn. Mimochodem – miluji mango. Jednou nám v Egyptě nechala přivézt animátorka Lucie ze Safagy na hotel mango opravdu čerstvé a šťavnaté. Říkala, že to bude chuťová rozkoš. Byla.

A kdo že to nestojí u pokladny? Mistr X.

• Kam jdete teď, Mistře? Myšleno – nakupovat.
• Už nikam.
• Ani já.

Venku zjišťuji, zda máme společnou cestu.

• Míříte na autobusové nádraží? Často se právě tam potkáváme.
• Ne, ne, zašeptal, potřebuju čurat. Jdu tady do toho antikvariátu.
• Tam se dá čurat?
• Jo, prodává tam kamarád.
• Tak to já bych musel jít do Quaiplatzu, a ukazují na konec pěší zóny.
• Ale tam jsou strašně příkrý schody. Ze stejnýho důvodu nechodím na pivo do zrekonstruovaného Pavilonu Rich. Architekt Kramlický tam zrušil na patře toalety a musí se do sklepa.

Nechci ho dále zdržovat, loučím se, odcházím. Mám to akorát. Autobus mi jede za pět minut. Jediný spoj, který zastavuje pár metrů od domu.

Ráno po probuzení, když se ženou hledíme přes okna ložnice na šedivou oblohu, jí nabídnu popsané postřehy.

• Dobrý, ne?
• Dobrý.

A odchází na toaletu.

Záhy ji následuji. Nový den začíná. Standardně.

•

... nevím jak na dámských toaletách, ale na pánských jsem objevil  tuto instrukci týkající se velké strany. Napadlo by vás dělat to zakázaným způsobem a riskovat - nechci raději psát co? (Foto: Autor článku)