Ve čtvrtek 17/5 jsme se dozvěděli, že Nejvyšší soud definitivně osvobodil aktivistku Kateřinu Krejčovou v kauze „nalehnutí“ na policistu. Případ z července 2015 (stal se v dolní části pražského Václavského náměstí) je, předpokládám, dostatečně známý, proto ho nebudu zeširoka připomínat.
Protože jsem o něm na svém blogu psal a jednoznačně jsem se za Kateřinu postavil (její levicový aktivismus a můj pravicový konzervativismus v tom nehrál žádnou roli), musím s úlevou konstatovat, že jsem potěšen. Státní moc (tvořená v tomto případě policií, orgány obžaloby a justicí) si částečně vylepšila pověst. Od počátku jsem byl skálopevně přesvědčen – po opakovaném prostudování dostupných videozáznamů – , že se o trestný čin jednat nemůže. A vlastně ani o přestupek, dáme-li vše do patřičných souvislostí. Ale to je můj osobní pohled na věc.
Konec dobrý, všechno dobré? Ano i ne. Přesněji: ne tak docela. Dobré pro Kateřinu (snad), ne příliš dobré z hlediska toho, kolik času (kauza má svoji genezi v létě 2015, jak již zmíněno) a energie vynaložily příslušné orgány a instituce, aby se zabývaly takovouto bezvýznamností.
Něčím, co bylo možné vyřešit na místě domluvou - poté, co byla Kateřina od zasahujícího policisty „odkontaktována“ (chtěl jsem napsat odtržena, ale to by neodpovídalo skutečnosti). Zakomponujeme-li do tehdejšího děje fakt, že aktivistka jednala ze svého pohledu v „občanské sebeobraně“, navíc pro ni v emočně mimořádně vypjaté situaci, pak při použití zdravého rozumu dojdeme k závěru, že cokoli víc než domluva by bylo rovno eliminaci vrabce kanonem.
Často slýcháme o dlouhé době, která uplyne mezi spácháním skutečného trestného činu a pravomocným odsouzením pachatele – a v této souvislosti o přetíženosti soudů. Nedivme se, zabývá-li se celá soudní mašinerie víc než dva roky (!) takovouto s prominutím hloupostí.
Proto ta pachuť a neodbytný pocit, že někde v systému je chyba.