Kdo zná alespoň základy historie českého národa, nestačí se divit. Emigrace byla přece jeho nedílnou součástí od 16. století (více níže). K českým dějinám patří stejně jako Jan Hus, husitství, J. A. Komenský, Jednota bratrská, Bílá hora 1620 nebo protireformace. Emigrace a český národ – to jsou spojité nádoby.
Nemám na mysli pouze emigraci nejvíce známou – vlnu poúnorovou (1948) a posrpnovou (1968). Kořeny emigrace Čechů sahají mnohem hlouběji do historie. Zůstaňme však u těch výše zmíněných.
Jak by se asi emigranti z posrpnové vlny cítili, kdyby se k nim lidé v cílových zemích chovali tak, jako protiimigrantsky naladěná část občanů ČR v současnosti vůči soudobým běžencům? Dejme tomu v Kanadě, kde žije část mého příbuzenstva. Nikdy jsem neslyšel o protestních transparentech „Tahle země je naše“. Důvody k odmítnutí by se přitom jistě našly.
Argumentovat by Kanaďané mohli třeba takto: Neměli jste v roce 1946 dát tolik hlasů komunistům. Měli jste přijmout Masrhallův plán, včas zastavit Gottwalda v jeho snaze nahnat vaši zemi do chřtánu Stalinovi. Vraťte se domů a bojujte proti bolševikům v podzemí – sabotujte jako za protektorátu, snažte se vlastními silami komunisty oslabit. Musíte se sami přičnit o svoji svobodu a ne zbaběle utéct za lepším. My jsme si naši properující společnost vybudovali vlastní prací a vy chcete přijít k hotovému a využívat náš sociální systém. Ne ne, alou zpátky!
Nic takového se v drtivé většině případů nedělo. Dokonce docházelo k nebetyčným absurditám: jako imigranti byli na Západě přijímáni i komunisté, kteří nesli přinejmenším morální spoluvinu za poměry v totalitní diktatuře. A ruku na srdce: mezi českými uprchlíky byli také emigranti ekonomičtí, kterým nešlo na prvním místě o život ve svobodě, ale o život v prosperujícím kapitalismu (byť obojí od sebe nelze úplně oddělit).
Čeští emigranti byli ve svobodném světě – snad až na výjimky – přijímáni. Začátky byly vskutku krušné, nebyl to vstup z pekla do ráje, pobyt v lágru znamenal pro mnohé první šok – a zajistit si novou existenci, která alespoň zčásti uspokojila jejich představy, mohlo trvat léta. Spolehnout se mohli v zásadě na jedno jediné: že si zařizují nový domov nikoli ve zmíněném ráji, ale ve svobodné společnosti. Vše ostatní bylo především na nich samotných – a na dobré vůli jejich okolí.
Jsem si jist, že drtivá většina Čechů, kteří odešli v obou hlavních poválečných vlnách, se na Západě nesetkala s takovou mírou nenávisti a odporu, s jakým se v českém prostředí setkávají současní imigranti z Afriky a Asie. A to jich do ČR míří z celkového počtu naprosté minimum.
A teď prosím o velkou pozornost. Ani já nejsem „vítač“ a kdo zná mé texty ví, že velice často kritizuji excesy (vnímané pohledem člověka ze Západu vyznávajícího nejvyšší možnou míru svobody), jichž se na lidských bytostech dopouštějí úřady v muslimských zemích, anebo jichž se dopouštějí samotní muslimové kdekoli. Jedním dechem dodávám, že jsem proti uprchlickým kvótám nadekretovaným České republice z centrály Evropské unie, neb tento „přídělový systém“ není řešením, obzvláště když imigranti o azyl u nás vesměs nestojí (viz případ části iráckých křesťanů, který mluví za vše). Na masovou uprchlickou vlnu posledních let (dodejme: nezvládnutou vlnu) nahlížím s velkými obavami.
Chci je upozornit na to, že i my jako národ (jeho část) jsme byli v dějinách v roli „imigrantů“ a že určitá míra pochopení, solidarity ke skutečně potřebným a dobré vůle by nebyla od věci.
V druhé části svého článku bych chtěl uvést něco, co možná ledaskoho překvapí. Stručný přehled české emigrace od 16. století. Vycházím z pojednání Stanislava Boučka nazvaného „Emigrace z českých zemí a vznik krajanských komunit“, jak bylo publikováno na webu Krajané.net 11. listopadu 2010.
ČESKÁ EMIGRACE
Exodus protestantů
první vlna ... po porážce stavovského odboje 1547
druhá vlna ... po Bílé hoře 1620
třetí vlna ... poddaní nekatolíci v polovině 17. století
čtvrtá vlna ... po jezuitském protireformačním pronásledování protestantů za Karla VI. (18. století)
pátá vlna ... po výzvě luterského pruského krále Fridricha II., aby tajní evangelící odešli do jeho země (druhá polovina 18. století)
Ekonomická emigrace v 19. století
hromadná emigrace do průmyslových center v Evropě (druhá polovina 19. století)
založení českých vesnic v Banátu (od 20. let 19. století)
emigrace na Krym (1861-1965)
emigrace na pozvání ruské vlády k osídlení černomořské oblasti (1867-1868)
emigrace na Volyň (1868-1874)
vystěhovalectví na Balkán – Chorvatsko, Vojvodina, Bosna a Hercegovina, individuální emigranti odešli také na různá místa v Srbsku, Slovinsku a Dalmácii
vystěhovalecký proud mířící do USA
vystěhovalecký proud mířící do Rakouska (zejména do Vídně)
emigrace do Jižní Ameriky – jižní Chile, Argentina, Brazílie
Tento výčet není plný, nicméně pro ilustraci postačí. Další kaskáda následovala ve 20. století, ať už jde o meziválečné období a zejména masovou, politicky motivovanou emigraci vyvolanou událostmi let 1938, 1948 a 1968. Každá tato vlna by si zasloužila samostatný článek. Nicméně i tento přehled je snad dostatečným důkazem, že součástí našich národních dějin je také migrace Čechů ze staré vlasti do blízké či vzdálené ciziny. Tehdy naši lidé, někdy i předkové mnohých z nás, si počínali v principu stejně jako dnešní migranti z Afriky a Asie.
Opakuji: počínali si v principu stejně. Našli bychom samozřejmě několik rozdílů, leč to základní tím není dotčeno. V biblické knize Exodus se píše:
Příchozímu neučiníš křivdy, aniž utiskneš ho, nebo příchozí byli jste v zemi egyptské (Ex 20:22).
Volně převedeno na naše téma: I my, Češi, jsme byli v minulých staletích migranty. Mějme to tedy na mysli.
O tom a o ničem jiném je tento příspěvek.
•
... kostel evangelické reformované církve v polském Zelowě vybudovaný na začátku 19. století českými emigranty. (Zdroj: Aktuálně.cz - blog Lukáše Policara)