Měsíce, v němž si připomeneme – podle gregoriánského datování – padesáté výročí událostí, které zanechaly nesmazatelnou stopu v moderních dějinách světa.
Pátého června 1967 vypukla třetí arabsko-izraelská válka. Válka zvaná šestidenní.
Bylo mi tehdy deset. Smysl a důsledky toho, co se tehdy dělo, jsem pochopil o něco málo později. Když otec onoho dne prohlásil, že mezi Egyptem a Izraelem vypukla válka, příliš jsem nerozuměl tomu proč.
K odpovědi jsem se musel „pročíst“. Naštěstí o rok později přišla krátká doba tání (pražské jaro) a v knihovně našeho města byly k dispozici publikace, jež později komunistická cenzura stáhla. Tam jsem se dozvěděl, jak se věci mají – a byl připraven na to, co za „normalizace“ následovalo. Totální protiizraelská politika Husákova režimu, jejímž vnějším projevem byla totální protiizraelská propaganda. Slovo totální není přehnané: v tehdejším Československu byly například vystříhávány z televizních záznamů soutěže o Velkou cenu Eurovize izraelské písničky – z politických důvodů. Mediální obraz Izraele musel být stoprocentně negativní.
V té době, v následujících dvou letech, aniž by to s šestidenní válkou přímo souviselo, se rodil můj pozitivní vztah k Izraeli. Už v devětašedesátém jsem měl jasno: když v onom roce odcestoval otec na třítýdenní návštěvu do Spolkové republiky a předtím jsme se domlouvali, jaký bych si přál dárek, netoužil jsem po hračce, dokonce ani po modelu auta na dálkové ovládání (které mně a bratrovi nakonec stejně přivezl), ale po tom, co mi tehdy citelně chybělo. Byly to obrázkové knihy o Izraeli. Přivezl dvě a dodnes je to můj cenný poklad.
S přibývajícími roky jsem víc a víc vnímal, a hůř a hůř snášel, protiizraelskou režimní nenávist. Pokud někdo potřebuje důkaz, že Praha byla politickou kolonií Kremlu, tady ho má. Československo po šestidenní válce přerušilo diplomatické styky s Izraelem, kterého označilo za agresora a plně se postavilo na stranu Arabů, ačkoli to neodpovídalo tradici československo-izraelského přátelství, která vznikla v roce 1948, kdy československé zbraně pomohly zachránit mladý Stát Izrael bojující proti arabské agresi. Ba, bylo to v přímém rozporu s touto tradicí.
Jenomže: Brežněv zavelel a domácí komunisté poslušně sklonili hlavy a tančili tak, jak Moskva pískala. Stačí přečíst si politické články a komentáře z té doby.
Komunistický režim je vinen mnohým zlem – jedním z nich je i to, jak se choval k Izraeli po šestidenní válce. Oč byl Izrael úspěšnější, o to byla Kremlu poplatná propaganda zuřivější.
Pomyslný důkaz ubohosti československých komunistických koryfejů nacházím v tom, že kdyby Brežněv s kremelským politbyrem usoudili, že ve válce je politicky výhodné postavit se na stranu Izraele, jejich pražští slouhové by bez sebemenší známky odporu uposlechli a ti samí propagandisté, kteří dštili oheň a síru na Izraele, dštili by oheň a síru na Araby, Násira a tamní „reakční síly“.
Pokud si někteří čtenáři myslí, že označení „presstituti“ náleží toliko některým nynějším novinářům, pak si troufnu tvrdit, že na komunistické ti současní nemají. To byly skutečné „děvky prodejné“, abychom si nalili čistého vína, řekli to bez servítků - a nezapomínali.
Osobně vzpomínám na dobu po šestidenní válce jako na tajemný čas svého dětství, kdy se rodilo, jak jsem již předeslal, mé intimní pouto k modernímu izraelskému státu. Byl to čas obestřený jedním pozoruhodným tajemstvím.
Když jsem totiž před léty sestavoval biografickou vzpomínku nazvanou „Izrael: Místo v srdci“, uvědomil jsem si, že bych měl vysvětlil, kde se vlastně vzala má unikátní láska k tomuto státu. Zde ovšem jasnou odpověď dlužím všem – i sám sobě. Nevím, proč tomu tak je, pouze vím, že tomu tak je.
Tady je krátký úryvek z oné publikace.
- Často jsem se sám sebe ptal, kde se v člověku rodí to, co se kdysi dávno, vlastně už v dětství, přihodilo mně. Proč, ač rodem nepatřím k potomkům Abrahamovým a jsem jiné než ortodoxní judaistické víry v Boha Izraele, miluji tento Izrael snad víc než český národ a svoji vlast? Proč mi krajina Erec Jisrael připadá jiná - zvláštnější, tajuplnější, posvěcenější - než příroda, horstvo a údolí jiných zemí světa? Proč se mi hebrejské znaky, a také šesticípá hvězda a symbol menory, zdají být nadpozemsky posvátné ? Proč mám nefalšovanou radost z každého úspěchu izraelských sportovců na mezinárodním kolbišti, proč cítím potřebu mít na pracovním stole izraelskou vlajku, fotografie izraelských prezidentů a nad nimi velký obraz Jeruzaléma? Proč k mé nejoblíbenější beletrii patří Feuchtwangerova trilogie Josephus Flavius a Moji slavní bratři od Howarda Fasta? Proč jsem zažil záplavu nevýslovné hrdosti vždy, když Obranné vojsko Izraele vítězilo nad nepřáteli, anebo provedlo unikátní operaci typu akce v ugandském Entebbe 1976 či v iráckém Osiraku 1981? Proč jsem v době svého dětství, kdy se fantazie nenechá spoutat žádnými omezeními, chtěl být izraelským prezidentem a vlastnit dům na Ben Cviho ulici s výhledem na Kneset? A proč v okamžiku, kdy jsem zjistil, co je to sionismus, jsem se s tímto hnutím identifikoval a už jako jinoch se stal jeho přesvědčeným stoupencem? Jednoznačnou odpověď na všechny tyto otázky, která by mě samotného dokázala plně uspokojit, bohužel neznám. Jistě vím pouze to, že láska k Izraeli je natrvalo ukotvena v mém srdci.
Červen 1967 vnímám jako měsíc nevýslovné hrdosti. Z fantastického úspěchu izraelské armády, která po zásluze a skvělým způsobem pokořila jednoho z největších provokatérů a válečných štváčů druhé poloviny 20. století, prezidenta G. A. Násira. Nad tím vším se ale skví úspěch největší: osvobození východního Jeruzaléma, jeho návrat do židovských rukou a následné sjednocení pod vlajkou s Davidovou hvězdou. Tentokrát už napořád.
Neboť: není přirozenějšího, spravedlivějšího a požehnanějšího procesu v lidských dějinách, než návrat míst, kudy kráčely izraelské dějiny a kde stály oba Chrámy, v nichž byl uctíván Stvořitel světa a Bůh Izraele, pod izraelskou svrchovanost. Jsem vděčný za to, že jsem toho mohl být vzdáleným svědkem, že se to stalo za mého života. Byl to jeden z jeho dvou zlomových okamžiků: tím druhým byl pád železné opony a kremelského komunistického impéria.
•
... před padesáti lety e vlajka s Davidovou hvězdou vrátila tam, kam patří. Prostě domů. (Zdroj: Web Israel Behind the News.)
