Existuje lepší důkaz pošetilosti soudobého světa?

Na listopad letošního roku (2017) připadá sté výročí Balfourovy deklarace, v níž se praví, že britská vláda pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině. Dost dobrý důvod k oslavám.

Místo toho se ale dozvídáme, že Londýn by se měl za deklaraci omluvit. Kdo to požaduje a proč? Už loni na zasedání Valného shromáždění OSN přišel s touto nesmyslnou myšlenkou šéf Palestinskoarabské autonomie Mahmúd Abbás. Izraelský premiér Netanjahu mu tehdy odpověděl:

• To rovnou mohou Palestinci žalovat Írán kvůli ediktu, kterým perský krále Kýros II. Veliký umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do Judeje (6. století před naším letopočtem – LS). Anebo podat hromadnou žalobu proti Abrahamovi, který u Hebronu koupil od místního hebronského občana Efrona Hetejského lokalitu Machpela (což bylo pole s jeskyní, která pak sloužila jako rodinné pohřebiště. K této transakci došlo někdy ve druhém tisíciletí před naším letopočtem - LS).

Nedosti na tom, ona ta absurdita pokračuje. Na internetu je k nalezení petice kampaně BAC (Balfour Apology Campaign), v níž jsou lidé (pouze britští občané a obyvatelé UK) vyzváni k podpisu. Petice žádá po britské vládě, aby se omluvila „palestinskému lidu“ za vydání Balfourovy deklarace.

Těch bylo v době přípravy tohoto textu necelých 13 tisíc, což znamená, že na petici musí zareagovat britská vláda, neboť dosáhla počtu 10 tisíc signatářů. Cílem aktivistů je získat 100 tisíc podpisů – pak bude muset být předmět petice projednán v britském parlamentu.

Proč to všechno? Akce, jakkoli maskovaná vzletnými slovy, má jediný cíl: delegitimizovat právo Židů na vlast, potažmo vlastní stát, na historickém území Erec Jisrael, Země izraelské. Požadovaná omluva britské vlády „palestinskému lidu“ je stejně absurdní, jako kdyby se vláda České republiky omluvila vládě Rakouska za vnik Československa (a tím za zánik rakouského mocnářství 1918). Jaký by to mělo smysl?

Všimněme si, co vlastně aktivisté BAC světu sdělují: za všechno, co se palestinským Arabům stalo z jejich hlediska neblahého, může Balfourova deklarace (když se za ni má vláda v Londýně omluvit). Dovedeno do důsledků dokonce i za to, že neexistuje „palestinský stát“. To všechno jsou ovšem lži.

Zde důkazy:

V Balfourově deklaraci se praví, že

• (A) vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž 
• (B) se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, nebo
• (C) práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.

Jak patrno, v části „B“ (takto rozděleno autorem článku) je britskou vládou garantována ochrana občanských a náboženských práv palestinských Arabů. Jinými slovy aktivisté požadují omluvu za vydání dokumentu, který chrání jejich práva. Poněkud zvláštní, že?

Pojďme dál. Za to, že v Palestině nevznikl po skončení britského mandátu (1948) samostatný arabský palestinský stát nemůže Balfourova deklarace, ale Arabové sami. Už bylo snad milionkrát připomenuto proč. Jednohlasným arabským odmítnutím plánu OSN 1947 na rozdělení Palestiny na arabskou a židovskou část a následným přepadením židovského státu (všimněme si: Židé ho pojmenovali Izrael, nikoli Palestina) vzápětí po jeho vyhlášení.

Vše ostatní, co se pak ve Svaté zemi stalo a nestalo se odvíjelo od jedné jediné věci: od výsledku této války, přesněji od výsledků arabské agrese vůči Státu Izrael. To se týká jak hranic (linie příměří), a tedy území získaného jednou i druhou stranou, tak transferu obyvatelstva. Válka mohla dopadnout jakkoli: Izrael mohl totálně prohrát (ve vztahu k teritoriu) a přestal by existovat, stejně tak mohli totálně prohrát Arabové a celá mandátní Palestina by byla vybojována pro židovský stát. Dopadlo to jak to dopadlo: Izrael byl ustaven v hranicích linie příměří z roku 1949, Arabům se podařilo ovládnout Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy (z jejich pohledu jim tato část Palestiny „zbyla“) – a je jen jejich věcí, že na tomto území nevyhlásili po válce palestinský arabský stát.

Pokud tedy někdo chce vnímat Balfourovu deklaraci jako něco zásadně negativního ve vztahu k palestinským Arabům, a na základě toho tlačit na britskou vládu, aby se za deklaraci omluvila, musí si upravit historii ke svému obrazu. Přesně toho jsme svědky na internetových stránkách kampaně BAC. Tam v rubriceThe Story, která má podobu časové osy s vyznačenými jednotlivými milníky historie Palestiny/Izraele najdeme pozoruhodnou interpretaci některých klíčových dějinných okamžiků, zatímco jiné zcela chybí.

Například – takto informuje web BAC o dění v roce 1948:

Dozvídáme se – v infografice vztažené k 31. říjnu 1948 - že

• po vyhlášení izraelské nezávislosti došlo k mezistátnímu konfliktu mezi Izraelem a arabskými státy. Je to stejně vágní formulace, jako kdybychom napsali, že 1. září 1939 došlo k mezistátnímu konfliktu mezi Polskem a Německem. Ani slovo o tom, kdo je útočník a kdo oběť. A když budeme desetiletí masírovat veřejnost negativní protipolskou propagandou, snadno nabudou konzumenti této propagandy lživého dojmu, že útočníkem bylo Polsko, v případě první arabsko-izraeské války Izrael;
• v důsledku války si Izrael ponechal téměř 60% území Palestiny, včetně širokého pásu podél silnice Tel-Aviv - Jeruzalém, Západní Jeruzalém a některá území na Západním břehu Jordánu. Ani slovo o tom, že Západní břeh včetně Východního Jeruzaléma si ponechalo Transjordánsko (v důsledku čehož se přejmenovalo na Jordánsko) a Pásmo Gazy Egypt. Dále čteme, že Izrael etnicky vyčistil přes 700 tisíc palestinských Arabů, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a stali uprchlíky. Ano, někteří byli donuceni k odchodu (v kontextu událostí té doby nikoli nepochopitelně – asi jako byli v kontextu událostí WWII donuceni k odchodu Němci z poválečného Československa a Polska), jiní ovšem odešli dobrovolně, když uposlechli propagandistické výzvy svých vůdců: Odejděte, my zaženeme Židy do moře a po vítězné válce se vrátíte. Jistě by tomu tak bylo, kdyby Arabové vyhráli; s porážkou jejich propaganda zjevně nepočítala.

Druhý příklad – v událostech spadajících do prvních let našeho století je na webu BAC zcela opomenuto jednostranné stažení Izraele u Pásma Gazy (2005), nikoli ovšem velké protiizraelské téma - Blokáda Gazy:

A co se čtenáři webu dočtou?

• že blokáda Gazy začala poté, co Hamas získal většinu křesel v palestinských parlamentních volbách, a že rozpory mezi Fatáhem a Hamásem vyústily v násilí. Jakou má ale vnitropalestinskoarabský frakční boj souvislost s izraelskou blokádou Pásma? Kde je zmínka o raketách a minometných střelách, jimiž teroristé v Pásmu Gazy zaútočili na Izrael? Nebylo jich málo. Dle dostupných informací jen v roce 2006 jich je evidováno 1247, což je zaokrouhleně 104 za měsíc. Který stát na světě by si něco takové nechal líbit? Proč by měl Izrael?

Abych byl spravedlivý, jednu zmínku o raketových útocích Hamasu web BAC uvádí. Když informuje o izraelské operaci Cast Lead z roku 2008:

Autoři webu napsali, že v prosinci 2008 zahájil Izrael operaci Lité olovo v Gaze, bombardovací kampaň, která trvala po dobu 22 dnů a jejím cílem bylo zastavení raketových útoků Hamasu na Izrael.

Alespoň že tak. Nicméně stejný důvod měly i další velké protiteroristické operace Izraele vedené letecky proti Pásmu Gazy v letech 2012 (kódové označení Pillar of Defense) a 2014 (Protective Edge). To se ovšem čtenáři nedozví, takže to vypadá, že Izrael bombardoval Pásmo Gazy jenom proto, aby ukojil své agresivní choutky.

Což je stejný nesmysl jako je absurdní pokus přimět vládu Jejího Veličenstva, aby se omluvila za Balfourovu deklaraci.

AKTUÁLNÍ DOVĚTEK

Na Velký pátek (14/4) byla v jeruzalémské tramvaji zavražděna šíleným Arabem britská studentka Hebrejské univerzity Hannah Bladonová (obr. níže) z Velké Británie. Další oběť teroru nožů, kterým Arabové bojují – za co vlastně? Za svůj stát? Tímto způsobem? Ne že bych byl jeho stoupencem, ale přesně toto je cesta, která vede k jedinému cíli: takto nikdy žádný palestinský stát nevznikne, neboť prazákladem míru mezi palestinskými Araby a Izraelem je totální zřeknutí se teroru ze strany Arabů.

V této chvíli mě ale zajímá něco jiného. Terorista, byť duševně pomatený, jak píší izraelské servery, jménem Jamil Tamimi, bude, předpokládám, odsouzen a poslán do vězení. Jak se zachovají úřady Abbásovy palestinskoarabské autonomie? Zašlou rodině zavražděné kondolenci, anebo budou uvězněnému šílenému teroristovi vyplácet tučnou měsíční odměnu? Možná přistoupí k obojímu - a to bude co? Vrchol cynizmu. Fraška. Falešná arabská melodie, na kterou ochotně tančí kde kdo kolem nás. Proč ale?

Pokud něco není s to můj mozek pochopit, pak právě toto. Může se totiž stát, že budeme na jedné straně svědky snah palestinských Arabů, podporovaných kampaní BAC, o omluvu britské vlády za Balfourovu deklaraci 1917, a na straně druhé vyplácení odměny Arabovi, který zavraždil nevinnou britskou studentku.

Existuje lepší důkaz pošetilosti soudobého světa?

•

... Hannah Bladonová, ubodaná v jeruzalémské tramvaji šíleným palestinskoarabským  teroristou. (Zdroj: Times of Israel)