Velikonoce v nás

Inspiroval mě kdysi ten dávný příběh, a pro lidstvo zásadní, k napsání hudebního textu, jehož fragmentem uvozuji toto své sváteční zamyšlení.

Skály tam praskaly

a zem se zatřásla,

hroby když vydaly

životu svá těla.

Tma skryla slunci tvář,

hle – dokonáno je!

Nestřeží mečů zář

bránu ráje.

Básnické zpracování v Bibli popsaných dějů, které provázely Ježíšovo ukřižování. Někteří tomu věří, někteří nevěří – a někdo ani neví, že je něco takového v knihách evangelií zapsáno. Máme svobodu volby i svobodu být nevědomí. (Jen nesmíme tu nevědomost vydávat za přednost.)

Velký pátek je pro ty, kdo patří do první skupiny (ti, kteří věří), dnem se zvláštním kouzlem. Štědrovečerní noc bývá také tajemná, ale Velký pátek jinak. Jímá nás ta nejhlubší, leč rozumem nepojmutelná úcta před Nejvyšší obětí. Stalo se něco, co změnilo běh světa a co se týká osobně každého jednotlivce.  Něco, co lidé později neskutečným způsobem zdeformovali, ale co navzdory tomu neztratilo nic ze své podstaty, smyslu a poslání.

Ono páteční odpoledne před dávnými věky bylo dokonáno. Dílo spásy, nabídka záchrany pro každého z nás. Symbolem je prázdný kříž, prázdný hrob – a také chléb a kalich s vínem.

Snad každý slušný člověk, vytržený někým jiným ze smrtelného ohrožení, bude svému zachránci trvale vděčný. O co víc bychom měli být vděčni Ježíši Kristu za jeho zástupnou oběť! A nejen na Velký pátek. Také dnes, zítra, stále.

Snažím se alespoň jednou denně, v ruchu čím dál šílenějšího světa, při krátkém osobním ztišení, udělat si malý Velký pátek a v duchu poděkovat. Za prázdný kříž a prázdný hrob.

Neboť, jak píše apoštol Pavel v listu prvokřesťanskému sboru v Korintu: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!

Takovými přece být nechceme.