Pan Stejskal by se měl precizněji vyjadřovat a pan Hermánek precizněji číst

Pan Jiří Hermánek (uvádím jeho plné jméno, protože jsme „staří“ kolegové ještě z BB na LN) v reakci na můj článek „Neudělal to ani jeden.“ (25/3) mi v diskusi poskytl skvělou radu.

Tady je:

• Pak bych panu Stejskalovi radil, aby se vyjadřoval precizněji a méně aktivisticky.

V tom prvním má obecně vzato pravdu. Vždycky je možné něco udělat jinak, lépe, precizněji. I Pilát Pontský mohl nechat na Kristův kříž umístit cedulku s jiným nápisem než s tím, jaký známe z evangelií. On to však neudělal a na výtky zareagoval větou, která se stala mottem mého blogu:

• Co jsem napsal, napsal jsem.  (Janovo evangelium 19:22)

Kdo chce, porozumí.

Pokud jde o to, abych se vyjadřoval „méně aktivisticky“, tak k tomu se vyjádřit nemohu, neb nevím přesně, co je to aktivistické vyjadřování.

A teď můžeme přejít od tak trochu obecného ke konkrétnímu.

Pan kolega Jiří z mého textu dovodil, že když chtěl za komunismu zaměstnanec tehdejšího národního podniku či jiné organizace či instituce vyjet na Západ, musel cosi obíhat. Tady je jádro našeho sporu. Ačkoli mnozí museli obíhat, mnozí třeba ne (obíhali za ně jiní), v tom se podniky od sebe vskutku „kosmeticky“ lišily, já jsem nic o obíhání nepsal. Jediná věta, která se dané záležitosti týká, má v mém blogu přesně tuto podobu:

• Když chtěl někdo vyjet na Západ, musel získat jakýsi druh „povolení“ od řady firemních bossů – ačkoli jim do toho, kam jede člověk na dovolenou, bylo méně než nic.

Každý, kdo čte pozorně výše uvedenou větu, a nesnaží se za každou cenu obhajovat neobhajitelné (přesněji: kdo se nesnaží až cynicky přezírat zrůdnosti minulého režimu) se mnou snad bude souhlasit, že tu nepíšu o obíhání či neobíhání, nýbrž o principu, na jakém byl založen totalitní stát. Bylo to Zlo, které je třeba pojmenovat – a říci je třeba také to, že ti, kdo tomuto Zlu sloužili, a tudíž sami páchali Zlo, se za to v drtivé většině svým obětem neomluvili.

Řečeno polopatě: dnes, když chce někdo vyjet „na Západ“, jediné, co si musí u zaměstnavatele zajistit, je dovolená. Nikoli jeho souhlas s touto cestou – souhlas (ať už ho za komunismu uděloval kdokoli – proto jsem použil modernizovaný výraz „firemní bossové“ ), bez něhož nebylo možné za komunismu vycestovat, ačkoli těm, kdo v podniku ten souhlas udělovali, bylo do toho, kde budu trávit dovolenou, „velký kulový“ (výjimky potvrzují pravidlo, ale o těch můj příspěvek nebyl).

Závěr: Mám-li já precizněji psát, bylo by od kolegy Hermánka fér, kdyby on zase o něco víc precizněji četl. A ve svatém nadšení při zdánlivě „realistické“ obhajobě tehdejších poměrů mi nevkládal  "do klávesnice"  formulace, které v mých textech nejsou.