Konflikt na Ukrajině se tak dostal do další, nebezpečnější fáze. Po záboru Krymu je to další krok namířený proti územní celistvosti Ukrajiny. Tedy další porušení závazku, který dalo Rusko Ukrajině v souvislosti s tím, že se tato země vzdá jaderných zbraní. Tento závazek byl podepsán v prosinci 1994 v maďarské metropoli, je znám jako Budapešťské memorandum a v jeho článku 1 se praví (v ruské verzi):
V české verzi:
Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině v souladu s principy závěrečného aktu KBSE respektovat nezávislost, svrchovanost a stávající hranice Ukrajiny.
Jak je patrné z obrázku 1 níže, memorandum podepsali v Budapešti, kromě běloruského a kazašského prezidenta, kteří nejsou v záběru, nejvyšší představitelé Ukrajiny (Kučma), RF (Jelcin), USA (Clinton) a ministerský předseda Spojeného království (Major). Dost reprezentativní výběr na to, aby hranice a územní celistvost ukrajinského státu zůstala od té doby netknutá. Jaká je realita, víme.
Kdo či co je na vině? Na to se názory liší. Já se přikláním k ruskému neoimperialismu.
... obr. 1/Podpis Budapešťského memoranda 5. 12. 1994. (Zdroj: Web Daily Mail)
Součástí Putinovy politiky je lež. Lhal o Krymu, když tvrdil, že tam žádní ruští vojáci neoperují, aby po čase přiznal barvu. Tentokrát pro změnu tvrdí, že uznání dokumentů separatistických republik (byť je tak nenazývá – viz níže) je dočasné. S tímto časovým termínem máme v naší zemi neblahé zkušenosti: nebýt pádu komunistického impéria, měli bychom tu sovětské vojáky nejspíš dodnes.
Pokud chce tímto způsobem Putin přispět k míru na Ukrajině, pak to připomíná hašení ohně acetonem. Dlužno ovšem dodat, že Putin a ruská diplomacie jako taková nepracuje pouze s účelovými nepravdami, ale rovněž s propagandistickou rafinovaností. Důkazem budiž nejnovější exekutivní příkaz týkající se uznání separatistických dokumentů. Nikde v něm nenajdeme termín Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. V textu je použita jiná formulace: některé oblasti ukrajinských regionů Doněcka a Luhanska (obr. 2). Tím se Kreml rafinovaně vyhnul podezření, že obě separatistické republiky „oficiálně“ uznává, byť tak praxi nepokrytě činí. Prostě: nehraje fér hru.
Nejblíže pravdě je zřejmě místopředsedkyně ukrajinského parlamentu Iryna Heraščenková, když říká:
Není to ještě uznání ‚republik‘, ale jejich bezcenných papírů.“
Zatím. Co ale bude dál? Skončí nakonec východ Ukrajiny v náručí ruského medvěda?
Na celém tom tragickém politickém příběhu bez viditelného konce je zajímavé také to, jak se ke vstřícnému kroku Putina staví separatisté. Názor jednoho z nich, šéfa samozvané Doněcké republiky Zacharčenka přinesl web Sputnik ČR:
To, co nemůže říci nahlas Putin, řekne Zacharčenko. Hovoří-li ovšem o „matce – vlasti“, nelze si nevzpomenout na jiný tragický příběh – příběh sudetských Němců, kteří také měli svoji „matku – vlast“, das Vaterland, přesněji das Reich, za hranicemi Československa a usilovali o jediné: aby se její součástí stalo území, na němž žijí. Nalijme si čistého vína: neusilují Rusové na východě Ukrajiny o totéž? Nemají dokonalou inspiraci v ruském záboru Krymu? Není ruské uznání dokumentů vydaných samozvanými separatistickými úřady dalším krokem k uskutečnění tohoto cíle? Není onou dočasností ve skutečnosti míněna doba, než se východ Ukrajiny stane součástí Ruské federace, podobně jako Krym?
A konečně, z opačného konce: on už není model „Mnichov 1938“ dostatečným varováním? Vždyť Rusové na východě Ukrajiny a „matka-vlast“ si dnes počínají až nápadně podobně tomu, jak si počínali sudetští Němci v československém pohraničí a jejich „matka – vlast“ vedena Führerem před vypuknutím druhé světové války. Nebo se mýlím?
•
... obr. 2/Text exekutivního příkazu prezidenta Putina ze dne 18/2/2017 týkající se uznání dokumentů vydaných separatisty na východě Ukrajiny. Šipky ukazují na formulaci zmíněnou v článku. (Zdroj: Web Kremlu)