K vyznamenání pro Petra Robejška aneb Reakce na reakci na reakce

„Je sedmasedmdesát těch, jimž naslouchá svět a já jsem jedním z nich.“ Jedna z nezapomenutelných vět, kterou v románové trilogii o starověkém boji Židů za svobodu vložil spisovatel Lion Feuchtwanger do úst Josephu Flaviovi.

Často sám pro sebe tuto větu parafrázuji. Třeba takto: Je určitá množina těch, jimž naslouchám a čtu je se zájmem a náležitou pozorností – a Petr Robejšek je jedním z nich.

(Upozornění pro jistou specifickou část mých čtenářů: číst a naslouchat s náležitou pozorností nerovná se se vším stoprocentně souhlasit.)

Proto jsem byl v první chvíli příjemně překvapen, když jsem 28. října při sledování předávání státních vyznamenání spatřil ve Vladislavském sále mezi oceněnými Petra Robejška. V „druhé chvíli“ jsem si ovšem posteskl, že pan Robejšek by si možná zasloužil ocenění „v jiné době“ - přesněji od prezidenta, který nemá tak svérázný vztah k pravdě. Nicméně stalo se, pan Robejšek medaili přijal a tím pro mě celá věc skončila.

Nikoli ovšem pro Petra Robejška. Cítil potřebu cosi dodat, neb „vyznamenaní nemohou pronášet projevy“ (myšleno při samotné ceremonii). A tak se na jeho blogu na Aktuálně.cz objevil 29/10 text „Co jsem na Hradě říci nemohl“.

A dnes (5/11) ráno dokonce druhý text, který jsem si ještě před snídaní přečetl na Neviditelném psu: „Ještě k tomu, co jsem na Hradě nemohl říci“. Jde vlastně o „reakci na reakce“ týkající se předchozího článku. Obsah je rozdělen do pěti okruhů.

Zaujal mě okruh poslední:

• OKRUH 5 - „Nejde o nesmíření se s výsledkem volby, jde o nesmíření se se způsobem výkonu svěřené funkce.“

Petr Robejšek reaguje:

• Tomu pocitu rozumím, ale nerozumím tomu, co z tohoto konstatování vyvodit. Jestliže nesouhlasím se způsobem výkonu funkce, tak se musím snažit získat pro tento můj názor co nejvíce lidí, abych ho mohl materializovat v nějakém politickém rozhodnutí. Zdá se totiž, že ve společnosti stále ještě převládá počet těch, kteří tento názor nesdílejí.

Samozřejmě: i to, tedy ona „materializace v nějakém politickém rozhodnutí“, je jednou z variant řešení. K tomu ale musí celá situace uzrát – a zdá se, že pozvolna uzrává. Uzraje-li, toť otázka. Může, ale nemusí.

Nelze přitom přehlédnout, že když se objeví jistá „materializace“ tohoto uzrávání, například občanské sejití na Staroměstské náměstí 28/10 (kdy jindy a kde jinde, má snad Hrad na 28. 10. monopol?), jsou její účastníci dehonestováni. Kým? Také člověkem, z jehož rukou Petr Robejšek převzal státní vyznamenání. A co nevyjádří prezident, sdělí za něj veřejnosti spolehlivě jeho tiskový mluvčí.

Kromě „materializace“ nesouhlasu se způsobem výkonu funkce prezidenta je další možnou reakcí artikulace pravdy. Čili vyjádření „císař je nahý“, je-li nahý, ať už tuto nahotu prezentuje jeho okolí jakkoli. Rozumí se jako „nenahotu“.

 Závěrem můj příspěvek k demokratické diskusi:

• Obdržel by Petr Robejšek od Miloše Zemana státní vyznamenání, kdyby se vůči němu vymezoval kriticky? Anebo by vstoupil do galerie těch, o něž se Jiří Ovčáček na svém Twitteru (ve jménu prezidenta?) více či méně nechutně otírá? 

•

... Petr Robejšek 28. 10. 2016 na Pražském hradě krátce poté, co obdržel medaili Za zásluhy. (Zdroj: Aktuálně.cz)