Jsme ve válce s terorismem (Doplněno)

Kdo jsme dnes ráno po probuzení otevřeli PC, čekal nás šok, smutek, zhnusení a znechucení. Copak to nikdy neskončí?

Vzpomínám  na jeden návrat ze Španělska před dvaceti lety. Autobusem. Na jedné zastávce ve Francii, s nádherným výhledem na tamní úchvatnou krajinu, byl v dáli vidět ohňostroj. A pak další a další.

Proč?, ptala se jedna účastnice zájezdu. Překvapila mě její neznalost: bylo totiž 14. července. Poučil jsem ji a dál vychutnával atmosféru svátečního dne.

Jak moc se od té doby svět změnil! Ne že by tenkrát, v druhé polovině devadesátých let, teror neexistoval, ale ruku na srdce – v Evropě jsme se cítili bezpečněji. Když jsme tehdy jeli na jih kontinentu na dovolenou, řešili jsme všechno možné, jenom ne obavy z bezprostředního ohrožení života. To dnes už neplatí. Nebezpečí číhá všude.

To, co se stalo 14. 7. 2016 v Nice je sestup do další komnaty teroristického pekla. Je to zbabělý a zákeřný vražedný čin. Nemylme se: je namířen proti každému z nás. Vždyť potenciálně kdokoli z nás mohl být „ve špatném čase na špatném místě“ - na promenádě v Nice – a čekat se stovkami ostatních na ohňostroj. Zločinci vyznávající ideologii smrti vedou válku proti naší civilizaci, našim hodnotám, našemu způsobu života.

Tentokrát platí: „Všichni jsme Nice.“

V této chvíli my, obyčejní lidé, nemůžeme dělat víc než všemi způsoby vyjádřit soustrast, účast, solidaritu a v modlitbách vložit osud postižených do rukou Nejvyššího. Cítíme zoufalou bezmoc, nevíme přesně, co s tím – přesto se ale nesmíme vzdát. Válka je válka, tato bude vzhledem k její zákeřnosti a nevyzpytatelnosti útoků dlouhá, bude znamenat ještě mnoho obětí, ale není jiná alternativa, než ji odhodlaně vést. Nechtěli jsme ji, byla nám vnucena a my si dnes znovu uvědomujeme: ač vůkol nás mír, jsme ve válce. Krutý paradox naší doby.

P. S.

Záměrně jsem se v původní verzi článku nezmínil o Izraeli, byť jsem to „měl v klávesnici“. Abych se vyhnul nařčení, typu „ten pošuk si tu zase přihřívá svoji izraelskou polívčičku“. Po přečtení výstižného diskusního příspěvku pana Zdeňka Strnada (níže) přiznávám, že to byla chyba.

Pan Zdeněk napsal:

• Při válce se potenciální nepřátelé ihned vyhostí nebo internují, nikoli přivážejí po tisících. Obětí je mi líto, ale s terorismem se nedá bojovat vydáváním rezolucí na plenárních zasedáních, ale každodenním tvrdým bojem v oblastech, kde má podhoubí, a důslednými bezpečnostními opatřeními v ulicích. Tak, jak to dělají třeba v Izraeli.

Ano, s terorismem je zapotřebí bojovat tak, jak s ním bojují v Izraeli. Bez ohledu, co si o tom myslí třeba Evropská unie. A tady se rýsuje problém. Nelze sedět na dvou židlích: proklamativně bojovat s terorismem a současně kritizovat někoho, kdo s ním vede dennodenní reálnou válku. 

•

...  s hlubokou lítostí v srdci. (Zdroj MailOnLine)