O skutečné politizaci Eurovize

Po odvysílání finálového galavečera písničkové soutěže Eurovision Song Contest 2016 se (nejen) na českém internetu roztrhl pytel s názory, že akce byla s ohledem na vítěznou skladbu zpolitizovaná.

Nechci nikomu tento názor brát, nicméně v následujícím příspěvku bych chtěl připomenout, jak vypadala skutečná politizace této soutěže.

V roce 1982 jsem začal porovnávat německé přenosy písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize s československými televizními záznamy. 27. ročník festivalu hostilo britské letovisko Harrogate. Grand Prix si 24. dubna odvezla do Spolkové republiky zpěvačka Nicole za interpretaci písně Ein Bisschen Frieden. Jako druhý nejlepší mezi osmnácti soutěžícími skončil izraelský příspěvek Hora. Československá televize uvedla záznam tohoto koncertu 21. května 1982. Domácí verzi by se nedalo nic vytknout nebýt toho, že v pořadu chyběla druhá nejúspěšnější skladba reprezentující pop music Státu Izrael. Abych zjistil příčinu jejího vyřazení, obrátil jsem se s písemným dotazem na příslušnou televizní redakci v Praze. Odpověď jejího pracovníka Jaroslava Eima byla datována 24. června 1982:

Je pravdou, že v pořadu chyběla jedna jediná píseň, a to píseň Izraele, která shodou okolností obsadila druhé místo v soutěži. Neodvysílání této písničky má velmi prostý důvod. Pořad byl nabírán po trase a bohužel zrovna, když byla na řadě píseň Izraele, byla na trase porucha. Tudíž vzhledem k technickým podmínkám jsme nemohli tuto písničku vysílat a musili jsme ji vystřihnout. Byla-li by porucha na jiném místě, odpadla by písnička jiná. To je pravý důvod neodvysílání izraelské písničky.

 Vysvětlení jasné, prostě smůla. Nezbývalo než vyčkat, co se bude dít napřesrok.

Podle pravidel eurovizního festivalu se až na výjimky soutěží v zemi úřadujícího vítěze. Místem konání 28. ročníku se proto stal německý Mnichov. Velká cena putovala zásluhou Corinne Hermesové a písně Si la vie est cadeau do Lucemburska. Na druhou pozici se stejně jako v předchozím roce probojoval Izrael. Vycházející hvězda Ofra Haza reprezentovala svoji zemi titulem Am Jisrael Chaj. Poselství textu nebylo možné přeslechnout: půl století od Hitlerova nástupu k moci bylo víc než symbolicky z německé půdy Němcům i světu připomenuto, že navzdory šílenému úsilí projektantů holocaustu židovský národ nepřestal existovat. Napjatě jsem čekal, jak se s tímto morálním odkazem vyrovná pražská televize.

Záznam mnichovského koncertu byl do vysílání zařazen 20. května 1983 - a Ofra Haza na obrazovce chyběla. Na moji otázku, proč byla izraelská píseň vystřižena tentokrát, odpověděl týž redaktor Eim, ale po roce docela jinak:

Máte pravdu, že v pořadu chyběla pouze píseň Izraele, která shodou okolností obsadila v soutěži druhé místo. Písničku jsme vypustili zcela záměrně. Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.

Tetokrát už bylo otevřeně přiznáno, že šlo o cenzuru s politických důvodů. Tyto zásahy postihovaly izraelské eurovizní příspěvky i v dalších letech, přičemž na moji korespondenci k tomuto tématu přestala Československá televize reagovat. Nicméně v druhé polovině 80. let zasáhl v můj prospěch „šťastný los“. V březnu 1987 svedl program Davisova poháru do východočeského Hradce Králové tenisové týmy Československa a Izraele (za který hráli Mansdorf a Glückstein, přičemž izraelská reprezentace hostitelskou zemi porazila 3:2).

Českoslovenští televizní diváci měli možnost sledovat výkony tenistů židovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá pošetilost se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů. Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura pošetilá byla.

Soutěžní přehlídka Eurovize pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených, pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech při Davis Cupu, a pokračoval jsem následující argumentací:

a) znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje?

b) neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně.

Přikloníme-li se k variantě „a“, nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie (která odmítla nastoupit). Dáme-li přednost variantě „b“, nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů ? Nemohu se zbavit dojmu, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista.

Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z československých eurovizních záznamů. Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti a po něm následující klíčovou větu:

K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete(záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.

A tak už - či spíše až - napřesrok, sedm let od mého prvního dopisu, bylo divákům Československé televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Hazza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech Hamelech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji zazpívala formace Gili and Gallit.

Takovou podobu měla skutečná politizace Eurovize – ze strany československého komunistického režimu.

BONUS

Na videu níže nabízím asi nejúspěšnější izraelský eurovizní song, který vyhrál soutěž v roce 1979. Jmenuje se prostě - Halleluja.