Buzerace mozku

Letošní Světový den spánku („slaví“ se pohyblivě) připadl na pátek 18/3. Hodně se v jeho průběhu hovořilo o zdravém spánku.  

Jedna česká televize (hádejte která) vysílala svoji ranní relaci dokonce z postele, moderátoři měli pyžama či župany, také hosté při rozhovorech uléhali na lůžko. Od jednoho z nich jsme se dozvěděli, že zdravý spánek by měl trvat sedm až osm hodin.

Samozřejmě v noci. To zdůrazňuji proto, že současná společnost, tak jak funguje, neumožňuje každému spát právě v noci. Tito lidé v noci bdí, aby ostatní mohli žít co nejkomfortněji.

Co tím myslím?

Považujeme za samozřejmé, že si večer rozsvítíme světlo, jdeme se vysprchovat teplou vodou, vlastně považujeme za normální, že vůbec teče voda, funguje lednice, v zimě topení. Stejně tak samozřejmě si večer pustíme televizi, PC – a tak dále. Všechno to funguje, a když občas výjimečně ne, jsme roztrpčeni.

A teď si představme něco, co je sice technicky nemožné, ale pro ilustraci připušťme, že by to tak bylo. Zkrátka a dobře, kdyby nastala situace, že by ti, kdo v noci zajišťují všechny výše zmíněné služby, a také celou řadu dalších (záchranářské, dopravní atp.), také chtěli využít svého přirozeného práva na sytý noční spánek - a tudíž všechny tyto služby by úderem desáte hodiny večerní skončily (obvyklý konec odpoledních směn).

Co by to znamenalo? Naše společnost by přestala fungovat. Zkolabovala by.

Pro případné diskusní ruzumbrady: samozřejmě vím, že něco takového je v mnoha směrech z technického hlediska nemožné - odstavování a najíždění dejme tomu elektráren a tepláren je záležitostí dlouhých hodin a je nemožné každý den celou soustavu „na noc“ odstavit a ráno začít uvádět do provozu.

Tato skutečnost mi ovšem hraje do noty. Vysvětlím v čem.

Současná společnost se bez relativně malého procenta pracující populace, která je zaměstnána ve směnovém provozu, prostě neobejde. Argument typu, že když má někdo s prací v noci problém, tak nechť přejde na ranní nebo na ranní a odpolední směny, je samozřejmě nesmyslný. Odejde-li z jednoho směnového posty pan Smutný, bude muset být nahrazen panem Veselým. Prostě proto, že bez směnařů fungovat nelze.

Proč o tom všem v souvislosti s Dnem spánku hovořím, je zřejmý. Pokud současná společnost, a teď mluvím o společnosti české, někomu něco dluží, pak jsou to lidé pracující v nepřetržitém či podobném typu provozu – zjednodušeně ti, kdo pracují v noci, ať už v jakémkoli cyklu. „Výživné“ jsou v tomto smyslu „dvanáctky“ (18:00-06:00, případně 19:00-07:00). Kdo z „raňáků“ si myslí, že to není tak hrozné, tomu doporučuji jednoduchý test:

• zajistěte si doma dostatek jídla a pití;
• usedněte v 18,00 hodin k televizi, případně k videopřehrávači (domácímu kinu, knize, e-knize apod.);
• zkuste do šesti hodin druhého dne nespat (s výjimkou dvou přestávek na jídlo a oddech, dejme tomu v délce 2x 40 minut – ale pozor: to máte jako bonus, protože v řadě firem není lidem umožněno během těchto přestávek spát);
• myslím, že ráno v šest toho budete mít „plné kecky“ - a opět pozor: pamatujte na to, že do postele se nedostaneme hned v 06:01, nýbrž až po návratu domů (záleží na vzdálenosti mezi firmou a domovem a také na druhu dopravy);
• tím vaše trable jako směnaře nekončí, protože se nacházíte v té části dne, v níž společnost negarantuje institut „denního klidu“ (na rozdíl od povinnosti respektovat tzv. noční klid), z čehož plyne, že vás může kdokoli kdykoli vzbudit: v lepším případě pouze pošťák, který jde k sousedům, ale ti nejsou doma, tak zazvoní u vás, případně chlap odnaproti, který přijede autem pod okno vaší ložnice a dá manželce vědět, že už může seběhnout ven - tím, že hlasitě zatroubí. No a když bydlíte v „budovatelském“ činžáku, kde pět partají po sobě předělává jádro, máte jistotu, že se po noční nevyspíte v časovém horizontu několika týdnů. To je samozřejmě ta nejhorší varianta.

Z výše uvedeného vyplývá, že směnaři pracující v noci se zdravě nevyspí nikdy. A jak se jim za tuto oběť společnost odvděčí? Almužnou v podobě příplatků za noční směny (porovnejte příplatky u nás a v Německu). 

Čili: lidem pracujícím v noci hodnotný spánek nezaručíme, přesto ale chceme, aby v době mezi 22. a 6. hodinou pracovali jako my ve dne – zodpovědně, svědomitě, profesionálně, bezpečně. Je to fér?

Když si ve dvě hodiny v noci pustí někdo naplno CD se svojí oblíbenou techno kapelou a vzbudí celý panelák, je to zákonným způsobem (za pomoci státní moci - policie) řešitelné. Když někdo totéž udělá v deset dopoledne a vzbudí všechny lidi kolem, co jsou po noční, nelze s tím dělat v podstatě nic.

Protože lidé, kteří dlouhodobě v noci nespí (kvůli práci, nikoli proto, že vymetají flámy), jsou  zdravotně biti (potvrdí to snad každý odborník na zdravý spánek), mělo by jim to být alespoň nějak vykompenzováno. Společnost by měla ocenit to, že tyto lidi potřebuje. Například tím, že jim práci v noci řádně zaplatí. A těm, kdo takto pracují léta, ba desetiletí, by měla (dle let odpracovaných na nočních směnách) přiměřeně zkrátit věk odchodu do důchodu. Vím, je to proti současnému trendu, ale jsem si z logiky věci jist, že dlouhodobí směnaři nepatří do skupiny, která si penzi užije nejdéle. (Existuje vůbec nějaká relevantní statistika na toto téma?)

Mám za to, že nestačí o spánku jen učeně a zajímavě mluvit jeden den v roce. Měli bychom také něco udělat pro ty, kdo pro nás (náš životní standard, kam patří třeba i to, že když máme v noci akutní zdravotní problém, nenechá se to “na ráno“, protože i zdravotníci a řidiči sanitek mají přece právo se v noci vyspat) přinášejí určitou oběť.

Jak mi kdysi dávno, před asi třiceti lety, řekla jedna dívka pracující na směnách:  Noční, to je buzerace mozku.

Závěrem pro zájemce text článku „Práce na střídavé směny poškozuje mozek“, kterou 8. prosince 2014 otiskly Novinky.cz:

Práce na střídavé směny může způsobit dlouhodobé poškození klíčových funkcí mozku – paměti a poznávacích schopností. Platí to pro lidi, kteří nepravidelně střídají ranní, odpolední a noční směny. Podle listu The Independent to uvádí studie v časopise Occupational and Environmental Medicine, která se opírá o vyšetření asi tří tisíc obyvatel Francie, jejichž duševní schopnosti byly zkoumány v letech 1996, 2001 a 2006. Lidé, kteří pracovali na střídavé směny, vykazovali horší paměť než lidé s pravidelnou pracovní dobou. Navíc silně zaostávali v testech na rychlost poznávání. „Směnaři“ tak podle vědců z univerzit ve francouzském Toulouse a britském Swansea vykazovali duševní úpadek odpovídající více než šesti letům přirozeného, s věkem spjatého poklesu mozkových schopností. Ukončení práce na směny vedlo k určité obnově schopností, ale až po pěti letech. Není přesně známo, čím je to způsobeno. Jednou z možností je, že práce na směny narušuje „hodiny“ v těle, a to podobným způsobem jako tzv. pásmová nemoc, při rychlém přesunu o několik časových pásem.

Jak patrno, směnařství, myšleno práce v noci, je problém, o kterém by měla společnost vést vážnou debatu. Už včera bylo pozdě.