O jednom omylu

Někteří čtenáři mých blogů došli k názoru, že - řečeno zjednodušeně – kritizuji prezidenta Zemana proto, že ho z duše nenávidím. To je ovšem hluboký omyl.

Nechovám vůči nikomu, tím méně vůči hlavě státu, jehož jsem občanem, zavilou nenávist. Už proto, že díky evangelikální rodičovské výchově nejsem ničeho takového schopen.

Pokud jde o Miloše Zemana (MZ), v mnohém se s ním shodnu. Zejména jeho vztah k Izraeli, názor na Arafata a PLO, postoj k Jeruzalému i k mezinárodnímu terorismu se v zásadě neliší od mého. V těchto bodech jsem s ním více méně zajedno.

Bylo by ovšem z mé strany vrcholně pokrytecké, kdybych kvůli tomu, že se s MZ zcela nebo do velké míry ztotožňuji v záležitostech uvedených výše zakrýval to, v čem se s ním neshodnu. A uměle tak vytvářel dojem, že „kvůli Izraeli“ jsem jeho oddaným stoupencem. Vlastně by to bylo nejen pokrytecké: sám sebe bych vmanévroval do stavu, kterému se říká „žít ve lži“.

Vážím si prezidentova přátelství ke Státu Izrael, vážím si jeho prvotního vyjádření, že česká ambasáda by měla být nikoli v Tel Avivu, ale v Jeruzalémě. (Později Hrad tuto myšlenku „dovysvětlil“, rozuměj zmírnil, nicméně tak, jak byla původně vyslovena, má moji plnou podporu.)

Pak je tu ale celá řada vyjádření či postojů prezidenta, a také určitý styl chování, s nimiž/s nímž souhlasit nemohu. A protože (snad stále ještě) žijeme ve svobodné zemi a společnosti, dovolím si s prezidentem nesouhlasit veřejně.

Nejde tedy z mé strany o nenávist vůči MZ, nýbrž o využití práva svobodně se vyjádřovat. Tam, kde to považuji za správné. To je celé.